Ivo Ladenberger

Odměna

V sedmdesátých a osmdesátých letech frčeli filmy i seriály o mafiánech a mnohé byli inspirovány skutečnými událostmi. Jen jsme žasli, jak je možné, že mafiáni vraždí soudce, politiky i novináře a vždy chytili jen malé ryby.

28.2.2018 v 20:55 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 272 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Návrat

Ranní vstávání z postele nám napovídá, jaký bude den. Ti vnímavější si s takovou informací při stávání umí poradit a nasměrují svoji mysl i tělo potřebným směrem. Ale stává se, že pořádně nevíme z čí postele vstáváme.

27.2.2018 v 20:45 | Karma článku: 5.90 | Přečteno: 150 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Premiér nebo dobrodruh ?

Prezident M. Zeman a A. Babiš se vzájemně podporují a nijak jim nevadí, že tím poškozují celý národ i stát. Ukazují nám, že vláda asi není tak důležitá. A hlavně nám ukazují, že oba pohrdají nejen slušností, ale i občany.

27.2.2018 v 16:29 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 475 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Návrat

Přicházíme, odcházíme, ale někdy si říkáme, že tam či jinam už se nikdy nevrátíme, byť víme, že se říká, nikdy neříkej nikdy. Dlouho jsem zde nebyl, protože jsem byl jinde. To jinde jsem považoval za správné, ale dělal to špatně.

6.2.2018 v 20:57 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 187 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Potřebujeme v ČR migranty ?

Vida jak migranti škodí v Itálii, Francii, Švédsku, Rakousku a Německu je jasné, že je nepotřebujeme.

23.8.2016 v 11:03 | Karma článku: 25.99 | Přečteno: 628 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Jsme na rozcestí nebo klečíme se zavázanýma očima nad hrobem, který jsme si vykopali ?

Jak se pozná, že už prostě promarněné šance došly ? Pokud se někdo domnívá, že promarněné šance dojdou, dostaví-li se smrt, tak to se mýlí. Svojí vlastní smrt každý vyfasuje už při narození.Mě zajímají šance Čechů v Čechách.

10.2.2016 v 5:45 | Karma článku: 30.91 | Přečteno: 914 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Domovní řád

Pokud vás zajímá obsah k názvu Domovní řád, níže v textu s Domovního řádu nic nenajdete. Jen zkušenost, jak je možné v ČR aplikovat Domovní řád.

7.6.2015 v 7:25 | Karma článku: 9.66 | Přečteno: 913 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Díky za každé nové zaměstnání

V článku popisuji vlastní aktuální prožitky ohledně práce u nás. Čímž nechci tento stav paušalizovat ani bagatelizovat. Prostě jen osobní zkušenosti.

15.4.2015 v 9:18 | Karma článku: 13.04 | Přečteno: 657 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Ti chlapi

Život v nebi je nekonečný a poklidný. Jen občas, se musí jeho obyvatelé při božím špacírování nebeskou klenbou zastavit na hvězdném přechodu pro chodce, aby nedošlo k nebeské nehodě. A na jednom takovém nebeském přechodu pro chodce se sešlo vícero žen a že se zrovna přes přechod převalovala Mléčná dráha, dali se dámy do hovoru. A jedna paní se ptá druhé paní. A co Vám mladá paní, chybí vám tu ten váš? Ale kdepak. Znáte chlapi. To tomu mému jsem řekla že už nemohu nosit v nůši na trh ty jeho těžké hliněné hrnky a než by mi pomohl, do druhého dne sestrojil trakař. A hned se do hovoru vmísila další žena. To jednou jsem požádala toho svého, aby mi ráno vzbudil dříve než kohout zakokrhá, abych byla první na tržišti a zabrala si nejlepší místo k prodeji. Něco zamumlal, zmizel ve stodole a večer mi dal k hlavě budíka. To znám, přidala se do hovoru další paní. Toho svého bývalého jsem požádala, ať odnese očištěnou a nasolenou zeleninu do sklepa, ať máme v zimě na polévky. Něco zahuhlal, zeleninu odnesl a druhý den mi přitáhl do kuchyně velkou bednu. Prý chladnička. A další dáma též přispěchala se svojí zkušeností s muži. To ten můj lenoch než by mi pomohl uhníst těsto na buchty, protože mě boleli klouby, raději vyrobil kuchyňského robota. Hrozná mašina to byla. To jste na tom milé dámy byli vcelku dobře, přidala se do hovoru další paní. To ten můj nebožtík byl v lenosti přeborník. Jednou mu povídám, že by mě mohl potěšit, že už to dlouho neudělal. Něco zahuhlal, zalezl do té své trucovny a za dvě hodiny přines takový kolík s červeným knoflíkem. Prý vibrátor. Ukázal mi kde se to zapíná a šel na ryby . . . Mléčná dráha opustila nebeský přechod pro chodce a dámy se rozešly za svým nebeským klidem.

2.1.2015 v 20:40 | Karma článku: 6.21 | Přečteno: 438 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Mým kritikům

Asi nebudu nijak originální, ale kritici mých výtvorů mně štvou. Píšu si jen tak, pro své potěšení. Pokud to potěší i někoho jiného, taky dobře. Nikomu to nevnucuji a nikoho nenutím, aby se k mým výtvorům vyjadřoval. Přesto, se čas od času, spíše článek od článku sejdou kritici stejného ražení. Kritici, kteří k obsahu článku neřeknou ani ťuk, ale v oblasti Jazyka Českého jsou snad všichni s Akademie věd. Vážení kritici mého špatného slovosledu a gramatických chyb a kdoví čeho, neotravujte. Lepší to stejně nebude, to vím jistě. Nehodlám chodit na doučování, ani si kupovat knihu o Českém pravopisu. Když už si můj článek přečtete a budete mít potřebu se vyjádřit k jeho obsahu, náladě či formě, směle do toho. A na ty plky o chybách se vykašlete. Nechovejte se jak ti naši poslanci, senátoři a ostatní placení politici. Taky kritizují nepodstatné, do všeho strkají své zahnědlé nosy a špatné výsledky jejich práce okolo nás vidíme každý den. Tak že moji kritici, pokuste se být lepší než oni, lepší než ti oficiální novináři a mediální odborníci, hledejte podstatné a nechovejte se jak kantoři. Já už fakt do školy dávno nechodím. P.S. Využívám textový editor v PC asi tak jako mnozí, žádné červené vlnky, žádné chyby :-)

17.5.2014 v 8:28 | Karma článku: 5.03 | Přečteno: 486 | Diskuse

Ivo Ladenberger

I dva, se na ráz spletou

Svezli nás, zaměstnance firmy do Teplic, za účelem složení písemné a ústní zkoušky s cílem získat Osvědčení. Konalo se to v ulici U Císařských lázních naproti Teplickému divadlu. Písemnou část jsme měli za sebou a ústní zkoušku jsme měli absolvovat až za dvě hodiny. Co budeme dělat ? Zeptal jsem se spolupracovnice Petry. Šla bych se někam najíst, odvětila Petra. Vyrazili jsme a u druhé hospody si uvědomili, že je krátce po deváté a jen tak nějakou otevřenou restauračku nenajdeme. Ale po deseti minutách ostřejší chůze mírně do kopce v chladném a uplakaném počasí jsme narazili na otevřenou hospůdku. Nevařili, ale to nebyl problém. K lahodnému plzeňskému pivíčku přinesla Petra s nedalekého bufáče dvě porce teplé sekané s křupavými houskami. Klábosili jsme o všem možném a popíjeli lahodný zlataví mok a číšník nám k tomu pouštěl přes velkou televizi směs bigbítu a kotlíkařiny. Neúprosný čas nás zvedl ze zahřátých židlí a hnal nás do nepříjemného počasí. Petra vyrazila rázným krokem a měl jsem dojem že přesně ví kam jdeme. Znám ji mnoho let a tak vím, že není stoprocentní blondýna, ale také ze zkušenosti vím, že orientační smysl nemá také zrovna sto procentní. Ale jelikož jsme se cítili v pohodě a ústní zkouška pro nás nebyl problém, čas nás zase tak moc netlačil a tak jsme podle toho šly. Po druhém odbočení kamsi do jaké si ulice jsem se Petry zeptal, ví-li kam jdeme. Jo, tamhle, jak je ta věžička, to je divadlo. Řekla suverénně Petra. Jo. Souhlasil jsem, jelikož jsem si tak též myslel, že ta věžička je divadlo. Po pár minutách chůze se před námi otevřel velký prostor a naše věžička se pyšnila nad rozlehlou budovou muzea. Upustili jsme trochu té momentální pohody a nahradili věcnou úvahou. Po pár minutách chůze jsme stanuli v ulici U Císařských lázní a ze dvou stran si prohlédli Teplické divadlo, abychom se ujistili, že žádnou věžičku nemá. Po ústní zkoušce nám zaměstnavatel předal Osvědčení a hodinu volna do odjezdu. Tak jsme zapadli do restaurace o dům dál a vycucli třetí malé pivo. Mlčky sledovali cvrkot v lokále a trochu posmutněle se navraceli do všedního dne.

14.5.2014 v 21:53 | Karma článku: 5.43 | Přečteno: 468 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Sním i bdím

Jako každý den jsem vartoval u vchodu do hypermarketu. A jako každý den tam přijde spousta různých lidí, různého věku, vzhledu i pohlaví. Ale jen zřídka přijde žena, která mně jak se tak říká, vyrazí dech. Dnes přišla. Hned na první pohled a na dost velkou vzdálenost jsem se do ní zamiloval. Platonicky, samozřejmě. Jako by to vycítila a usmála se na mně. Ten její úsměv, ostré, ale jemné kontury jejího obličeje mi nechtěli odejít s očí. Než zmizela mezi regály a lidmi kdesi v útrobách obchodu, všiml jsem si jejího dobře vytvarovaného těla, což mně opojilo ještě více a ten její úsměv jsem měl pořád před očima. Byla dost vysoká, snad ne vyšší než já. Měla kozačky na vysokém kramfleku, uklidňoval jsem sám sebe. Když se za nedlouho objevila u pokladen, neodolal jsem, abych si ji neprohlédl. Opravdu byla v mých očích moc a moc krásná. Dlouhé světle hnědé vlasy, oči tmavě hnědé, že se nedali rozpoznat panenky. Pleť měla spíše do hněda, bujné poprsí a dost dlouhé rovné nohy. Viděla, že ji okukuji, přesto se na mně tak nějak divně, ale příjemně usmívala. Nefandi si, řekl jsem si v duchu a odvrátil zrak jinam. Dlouho jsem to nevydržel. Pomalu jsem otáčel hlavu a už s dost ostrého úhlu jsem viděl, že na mě kouká. Dívala se na mne a pořád se usmívala. Že bychom se znali? Optal jsem se sám sebe. Určitě ne, paměť mám dobrou a na tuto krásku bych určitě nezapomněl. Rychle jsem si odpověděl. Její téměř celá postava zmizela za pokladnou a boxem na cigarety. Využil jsem toho a přešel na druhou stranu. Když odcházela od pokladny, šel jsem ji naproti, pln odhodlání ji oslovit. Já se díval na ni, ona na mně, pořád s tím stejným úsměvem. Já se asi tvářil jako idiot. Když jsme byli od sebe vzdáleni asi dva metry, její obličej ten krásný úsměv opustil, sklopila oči i hlavu a rychle mi míjela. Zmohl jsem se akorát na kdysi pilně natrénovaný vojenský obrat čelem vzad a asi dost přihlouple se koukal na tu vzdalující se krásu. Když to oslnění přešlo, vyšel jsem před obchod a prohlédl jsem si celé parkoviště, ale ji jsem nespatřil. Snad přijde zítra, pomyslil jsem si. Nepřišla. Další dva dny také nepřišla, byť jsem si byl vědom toho, že mohu vidět každého, kdo do obchodu přijde. Třetí den na mě mávala dračice Radka telefonním sluchátkem s informačního centra. Nějaká ženská, chce mluvit s pánem, co nosí culíka. A ty jsi tu jediný. Vyhrkla Radka a podala mi telefon. Haló, řekl jsem hloupě do sluchátka. Dobrý den, řekl příjemně hluboký, ale hladký ženský hlas na druhé straně. Dobrý den, odvětil jsem značně nervózně s přesvědčení, že to volá určitě ona. Chtěla bych přinést drobný nákup až do domu. Poskytnete mi tuto službu? Zeptala se klidně. No, vlastně to neděláme, ale samozřejmě je to možné. Jak moc na ten nákup pospícháte? Motal jsem páté přes deváté. Nepospíchám. Jen bych si přála, aby jste mi ho doručil vy osobně. Hm,hm. Děkuji za důvěru paní, ale já vám ho mohu doručit až po osmé večer, až mi skončí služba. Vymáčkl jsem ze sebe v celku souvisle. Nevadí, odvětila. Mohu vám nadiktovat ten nákup ? Zeptala se. Ano, jistě, momentík, vezmu si tužku a papír. Odvětil jsem. Dračice Radka měla našponované uši a hbitě mi podala tužku i papír. Aby si udržela dobré místo k odposlechu, ukazováčkem pravé ruky se jala papír přidržet a mocně kývala hlavou, ať už píši. Zatím co s Radkou cloumala zvědavost, se mnou cloumala nejistota i starost, neb jsem měl v peněžence něco málo přes stovku. Můžete diktovat paní, zahuhňal jsem do sluchátka. Šampaňské, čerstvé jahody, sušené brusinky, citron, zázvor, čerstvý křen a uzené koleno. Adresu si nepište, tu si zapamatujte. Ztlumila hlas a řekla mi adresu. Vím kde to je paní, nejpozději ve 20:20 jsem tam i s nákupem. Výborně, už se těším, řekla pobaveně. Až přijdete, zazvoňte jednou dlouze a jednou krátce. Spolehněte se paní, vše bude tak jak si přejete. Zavěsila. Dračice Radka kroutila nevěřícně hlavou. Já tě nepoznávám, choval ses jak prvňáček. Co je to za ženskou ? Vyzvídala dračice Radka. Nevím. Odvětil jsem zmateně. Lžeš. Po

12.5.2014 v 20:20 | Karma článku: 5.26 | Přečteno: 377 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Houskové seznámení

Občas v Sobotu po ránu jezdím na nákup. Ten den nesnídám. Obstarám v obchodě nákup dle manželkou načáraného lístku a do košíku si přidám dvě koblihy a jeden energetický nápoj v plechovce. Nákup naskládám do kufru auta, vrátím košík, usednu do auta a pochutnávám si na koblihách a zapíjím to energeťákem. Zapálím si cigárko a pozoruji lidi, kteří jdou také na nákup a ty, co už nakoupeno mají.

8.2.2014 v 8:48 | Karma článku: 8.84 | Přečteno: 410 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Velký výběr, velké starosti

Je Sobota večer, spolykal jsem dva řízky s opékaným bramborem a tatarkou. Co budu dělat? Ptám se v duchu sám sebe. Manželka odjela k sestře, brouzdat po Internetu se mi zrovna nechce. Že bych udělal nějakou zdvořilostní návštěvu u některé se svých kamarádek? Optal jsem se sám sebe.Začnu si prohlížet adresář v mobilu v podskupině s názvem inkaso. Olinka, no, na tu fakt náladu nemám. Ne na ni. Figuru má pořád krásnou a pevná prsa do mé dlaně akorát. Ale zase by se vytahovala s tím jedním synkem v Austrálii a s tím druhým synkem v Americe. Julča, to by šlo. Vrátila se s Tunisu, zajímalo by mě, zda se tam opalovala na hoře bez. Jé, to ne. Zase by mi ukazovala ty svoje strašné fotky. Hrozně ráda a dlouho fotí a pořád to neumí. A v tom Tunisu s ní byla ta její věčně kyselá kamarádka a bude i na těch fotkách. Zoja, to by šlo. Má tak krásně pravidelně vytvarované nohy, od boků až na zem. Už jsem chtěl zmáčknout zelený knoflík na mobilu, když jsem si uvědomil, že mám jenom jednu sedmičku červeného. To by mě Zoja po jejím vypití hnala do nejbližší večerky alespoň pro další dvě lahve. Ivanka. No. V neděli zase jela jako náhodou okolo nás na kole. Když viděla, že něco kutím na předzahrádce, otočila se, vjela na chodník, jemně přibrzdila a zvolala, ahoj. Pak polohlasně špitla. Tak kdy se konečně ukážeš, ty zahrádkáři. Opřela se do pedálů a zmizela mi s dohledu. Sportovkyně, krásná, ale vdaná. Pavel má noční. Ne, to mu přece nemůžu udělat. Soňa,úča. Ne, zase mě vyděsí. Je krásná i příjemná, ale s té školy má takové ty kantorské tiky. Naposledy, když jsem se přibližoval k vytouženému místu, zvolala. Vydrž, musím si poznamenat předvolání rodičů Biňďase, dal se na nějakou víru a už třetí den přišel do školy bos. Máša, to je ono. Pořád na sobě pracuje, kontroluje si snad každý sval a líčení má dokonalé jak s filmu. Stisknu zelený knoflík, vyzvání. Po desátém zazvonění se zapnula hlasová schránka. Ach jo. Líba, no zrovna včera mi poslala takový dvou smyslný e-mail. To by šlo. Á, raději ne. Po těch řízcích jsem nacpaný jak rychlík do Mnichova a Líba by nosila jídlo na stůl, dokud by na něm bylo sebemenší volné místečko. Vlasta. Tu vymažu. Několikrát mě k sobě zvala. A když jsem konečně odhodlal a přišel, vzala si kytku, koukla na hodinky a řekla. Máme na to půl hodinky. Ráno brzy vstávám, jedu za holkou do Brna. Marcela, Marcela. Jo Marcela. Ten její útlí pas a oblé boky. No, nevím, zda by si na mě po tak dlouhé době ještě vůbec vzpomněla. Zatím si ji v seznamu nechám, třeba se někde potkáme. Jiřina, mažu. Před čtrnácti dny jsem jí viděl asi po půl roce, ta snad jí jen sádlo, přibrala nejméně deset kilo. I ty krásné jemné vrásky u očí jí zmizeli. Věra. Věra. Věra. To mi nic neříká. Věra, mažu. Petra. No, od té doby, co dělá v tom Nonstop baru, na sebe mnohem více dbá. Je to kočka, ale ten pach s těch hospodských popelníků má snad za těmi nalepenými nehty. Petra, mažu. Kdo ví, s kým se v tom baru po nocích stýká. A ten její šéf prý má někde u Chebu i hodinový hotel. Zdena. Zdena jo. Ten její úsměv a rovná hranice mezi vlasy a čelem mě vždycky dostane. Sahám po zeleném knoflíku, když si vzpomenu, jak jsme se předevčírem potkali v obchodě. Měla v košíku tampony a vložky. Co když to byl aktuální nákup. To nebudu riskovat. Tonda. Co dělá Tonda v seznamu inkaso mezi ženskýma? Zmáčknu zelený knoflík. Ahoj Ivoši, co je? Čauky Tondo, nezajdeme na pivo? Tak jo, jen na sebe něco hodím a hned vyrážím, odpoví Tonda.Bezva, tak čau v hospodě Tondo.

8.2.2014 v 0:28 | Karma článku: 4.58 | Přečteno: 284 | Diskuse

Ivo Ladenberger

TOP Rejpal 2013

Jak jsem avizoval, můj TOP Rýpal 2013 je tady, ale jak to tak bývá, člověk míní, okolnosti mění. Tak jsem se nakonec rozhodl nezveřejnit žebříček svých rýpalů. Už při sbírání jmen kandidátů jsem narazil na okolnosti, které můj záměr zmařili. Na prvním místě by se umístil muž, jenž ve svých komentářích, je tak říkajíc mimo mísu, ale zároveň obsah jeho komentářů mi jaksi nepřímo naznačuje, že jsem na tomto světě úplným omylem. Třetím místo za komentáře mimo mísu by obdržela žena, ale při sbírání jejich vavřínů jsem si rychle všiml,že nic nekomentuje, jen mačká Ctrl + Alt + V. Tak že, žádný TOP Rýpal 2013 nebude. I když se mi ten název líbí, klidně ho přenechám někomu jinému. Ale pokud příští rok budu já, budu se snažit abych byl a to špatné, ze svého života vytěsnil. Tak že, bude-li mi zdraví a štěstí přát, možná že za rok, budu TOP komentátora 2014 losovat. A tak Vám všem, přeji do nového roku dobré zdraví a hodně radosti.

30.12.2013 v 23:02 | Karma článku: 5.09 | Přečteno: 529 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Výlet na Štědrý den ( II. )

Před osmou jsem se rozloučil s maminkou a šel za kamarády na Panču. Velké bylo moje překvapení, když u stolu seděl Jéňa s průvodčí Janou a s Hedvikou. Všichni se tvářili dost kysele. Čau lidi, povídám s úsměvem, abych trochu uvolnil ledy. Ahoj, hlesla Hedvika. Dlouho jsme se neviděli, utrousila průvodčí Jana. Jéňa neříkal nic, ale vracela se mu radost do očí v pevné výře, že se vše vysvětlí. Tak co Jano? Jaká byla véča u Jéni doma ? Zeptal jsem se. Jana nasadila opravdový úsměv a řekla. No, po pravdě řečeno byl to dost hloupý nápad, ale Jéňovo rodiče to vzali tak jak to bylo a dokonce jsem dostala dárek a s kapsy vyndala mini knížečku, Křížovky na cesty. No tak super, povídám, ale to už se ke stolu blížil Sláveček, pozdravili jsme se a přijali od servírky paní Machové pivo. Ta si nás všechny zrentgenovala tím svým přísným pohledem a pak zatahala Jéňu za límeček u košile a zeptala se. Ježíšek ? Jéňa přikývl a paní Machová si šla opět po své práci. A co ty Jéňo, jak si doma zabodoval s Becherovkou a Uherákem ? Nezabodoval, odpověděl Jéňa. Mám to i s tou taškou v šatně pro případ ztroskotání., ty vole. Pro naše už jsem dárky měl. A co ty Hedviko, že ses tu tak nečekaně vyloupla, pokračoval Sláveček ve vyzvídání. Ále, mávla rukou Hedvika. Pohádala jsem se s mámou, tak jsem šla na vlak a jsem tu. Do hospody se přiřítil Čipera a hned se hrnul k našemu stolu. Nazdár všichni, halekal Čipera. Přeji šťastné a veselé. A co tady dělá ta konduktérka kluci? Tu jste si omylem vzali s vlaku jako zavazadlo? Vtipkoval Čipera. Náhodou, jsou hodný, nechtěli mě nechat v Karlových Varech samotnou samotinkou, odpověděla mu Jana. No to já bych tě tam taky nenechal, holedbal se Čipera. Trochu znejistěl, když se ve dveřích objevila jeho favoritka Karkula. Židle okolo stolu přibývali, stůl se zaplnil nápoji a cigaretami, hladina hluku převážně se smíchu rostla. Do chvilky ticha se vklínil Čipera. Tak jsem slyšel Mánička, že jsi odborník přes nakupování vlny, hlaholil Čipera na půl lokálu. Uklidni hormon Čipero, povídám mu. Já zase slyšel, jak si Karkule kupoval podprsenku. A když se tě prodavačka zeptala jak velkou, prý si zrudnul až za ušima a ukázal si jí lehce otevřenou dlaň. Zatímco mi jsme se chechtali na celé kolo, Čipera blednul a Karkule se dral do tváře vztek. Nikdo neměl odvahu ani drzost se jí zeptat, jakou podprsenku pod stromeček dostala, protože jsme věděli, že lehce otevřená dlań Čiperovo ruky by pokryla s bídou půlku prsu Karkuly. Přišla paní Machová a začala počítat lístek. Tázavě jsme na ni pohlédli. No co čučíte, jste moc hluční, tak se přesunete vedle. Muzikanti už tam jsou a tady budou mít hosti klid. Je přeci Štědrý den a proto teplá kuchyně pojede až do 22:00 hodin a ne všichni sváteční hosté jsou na to vaše věčné chechtání zvědaví. V celku nám to bylo jedno, tam vedle, do vinárny, bychom později šly tak jako tak. I když jsme tam vždycky chodili až po půlce produkce, protože to už se neplatilo vstupné. Dnes jsme byli mile překvapeni, když za dveřmi stolek pro kasír bábu ani nebyl. Kapelník, saxofonista, moderátor a mistrný hráč na tamburínu pan Tesárek nás s malého pódia v rohu zval dál se slovy. No jen pojďte, vy bando, dneska je to zadarmo, je přece Štědrý den. A ty krásný slečny vám nadělil ježíšek? To budou některé dámy zklamány, když nebudou mít tanečníky. Asi jsme se moc netvářili, protože bubeník i harmonikář se evidentně pohledem na nás, bavili. Hedvika hned zatahala Jéňu za rukáv a jaký prý dámy? Jéňa mávl rukou v domnění, že tu otázku odehnal. Sedli jsme si k velkému stolu za rohem od tanečního parketu, kde jsme to měli nejblíže k baru a na záchod. Když jsme se usadili s po za baru se vynořila barmanka Marika, zakoulela teatrálně očima a řekla. No to jsem ráda že jste přišly, aspoň se tu nebudu nudit. A co si dáte ? Pivo a holkám flašku červeného, odvětil Jéňa.

28.12.2013 v 21:10 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 245 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Výlet na Štědrý den ( I. )

Před devátou hodinou jsme se sešly na nádraží. Koupily si lístky do Karlových Varů a v místním nádražním lokále jsme si stihli dát jedno pivo, když vlak se skřípěním brzd zastavil. Nasedli jsme a začali spřádat nákupní trasu od nádraží přes tržnici a pak od becherovky někam dál. Vlak byl poloprázdný, nebylo divu, byl štědrý den. Posmívali jsme se Jeníčkovi, protože na rozdíl od našich rukou v kapsách měl poměrně velkou cestovní tašku. To máš tolik peněz, že jsi si vzal na nákupy takovou velkou tašku a nebo věříš že na cestě najdeš něco objemnějšího? Jste volové, usměrnil nás Jéňa a zadumaně sledoval kroutící se temnou hladinu Ohře. No, kdybys měl zbytečný pětikilo, mohl bys mi koupit k ježíšku dva vagónky nebo mašinku, pokračoval jsem v dobírání. Jeníček rozevřel zip na té cestovní tašce, ponořil do ní ruku až po loket a vytáhl flašku čereš pálenky. Podal mi ji a řekl. Chlastejte a držte hubu. Zatímco jsem tu lahev otvíral, Sláveček si mnul ruce a mumlal. Letos ten vánoční nákup nedopadne dobře. Jéňa se kochal přes okno pohledem na ubíhající přírodu, my s Slávečkem klábosili o kde čem a pokuřovali jednu cigaretu za druhou. Průvodčí nám procvaknul lístky a taktně nás upozornil, že poslední zpáteční vlak nám jede ve 23:10 s druhého nástupiště. Měli jsme půl cesty za sebou a v lahvi byla také půlka. Zeptal jsem se Jeníčka, jestli nemá v té tašce slaninu nebo klobásku. Zašmátral v ní a vyndal úhledný balíček. Prorostlý uzený bůček a chléb. Sláveček se s poťouchlím úsměvem Jeníčka zeptal, jestli tam taky nemá něco na zapití. Jak Jéňa explodoval vzteky, my explodovali smíchy. Když nám jedním dechem vynadal, chňapl po lahvi s pálenkou, zavdal si a vypustil ze sebe svůj bol. Měl sem vystoupit v Ostrově a jít za Hedvikou, vy volové. Ale já raději s vámi, i když vím, že to bude zase nějaká ostuda. Za Hedvikou můžeš jet zítra a dnes jí můžeš koupit něco pěkného, utěšovali jsme ho, ale mysleli si své. Když začal vlak zpomalovat na hlavním nádraží v Karlových Varech, flaška byla prázdná a po uzeném bůčku voněl jen mastný papír v odpadkovém koši a několik drobečků na podlaze prozrazovalo, že byl i chleba. Pod nádražím u stánku jsme si dali na posilněnou pivo a vyrazili do tržnice. V tržnici bylo velmi živo a teplo. Procházeli jsme se mezi stánky a pulty a vyčkávali, až nám něco padne do oka. Mě padla do oka konvice na vaření vody. I píšťalku měla. Tak jsem jí koupil. Mamince se bude určitě taky líbit. Přes několik Jéňových protestů jsem ji dal do jeho cestovní tašky. Sláveček koupil tátovi včelařský měch a mamce koupil asi tři metry látky na šaty. Takovou nějakou prý sháněla. Když to dával do Jéňovo cestovní tašky, Jéňa už ani neprotestoval. Jéňa koupil tradiční litrovku Becerovky a šišku Uheráku. Když jsme vyšli s tržnice, Jéňa si před nás stoupl a významně i výhružně řekl. Né že mi to sežerete a vychlastáte, nic jinýho pro naše nemám. Zamířili jsme do oblíbeného bazaru s elektronikou a foťáky. Nic vhodného pro moji peněženku tam neměli tak jsme šly do bufetu Vindobona a dali si oběd. V bufeu byla tak též vánoční výzdoba, ale atmosféra tam byla stejná, jako každý jiný den v roce. Oběd i Čereš pálenka a nějaké to pivo nás učinili veselejšími, tak jsme se dali do řeči s vysloužilou šlapkou, která v bufetu odnášela špinavé nádobí. Paní hned odhalila, že nejsme místní a přespolním a že přidá něco k lepšímu jen za prcka Griotky. A tak jsme se za prcka Griotky dozvěděli pikantnosti o řediteli místní porcelánky, i o impotenci náčelníka místního oddělení Sboru národní bezpečnosti. A když prý nechce ženská otěhotnět, musí to dělat jen když se jí nechce a nebo má dát chlapovi svíčkovou se šesti a jedno vychlazený pivo, pak ho ty roupy přejdou.Když jsme s bufetu odcházeli, zastavil nás chlapík v monterkách a říkal, ať té staré čarodejnici nevěříme ani slovo a že on, by nám mohl za ruma vyprávět jinačí věci. U posledního stolu na nás sikl chlap v klobouku a kabátě. Mládenci, tomu v těch monterkách se příště raději vyhněte, je to buzerant.

27.12.2013 v 1:51 | Karma článku: 10.16 | Přečteno: 377 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Čas vánoc

O jakém čase že bude řeč ? No přece o čase vánoc. Nejen pro mě jsou to nejkrásnější dny v roce. Byť mám v roce nejraději prosluněné léto s teplotami nad třiadvacet stupňů a modrou oblohu, tak v čase vánoc, na toto mé oblíbené období dočista zapomenu. Nestartujeme vánoční shon na povel všech těch velkých supermarketů a obchodních domů, které nejsou ničím jiným, než velkosklady. Rozdíl od velkoskladů je jen rozličná barva regálů, více světla, hudba prokládána hlášením a klamavé cedulky o akci, o procentuální slevě a nebo přihlouplé, jen u nás. A ještě je tu jeden rozdíl mezi velkoskladem a supermarketem. Po nákupu ve velkoskladu vám mnohde dají nakoupené zboží přímo do auta, nebo k jeho blízkosti, zatímco v supermarketu stojíte zbytečnou frontu u pokladny, neb ty okolní zejí prázdnotou a pokladní vás nutí do supermanského výkonu při odebírání pípnutého zboží a ještě se pak snaží nařízenými a nacvičenými slovy i úsměvy ve vás zanechat pocit díků. Tak tyto atributy v naší rodině vánoce nestartují. Ale spolehlivě je odstartuje příprava na Mikuláše. Ale je to pomalý start, žádný sprint. Při nákupu drobností, bez kterých by se Mikuláš neobešel koupím někomu s rodiny drobný dárek, který mě někde padne do oka. Když doma oznámím, že mám první vánoční dárek a odolám výslechu, co že jsem a komu koupil pod stromeček, se tato zpráva telefonicky rozletí po všech příbuzných a známých. Převážně ženy začnou spekulovat, jaký že by chtěli letos vánoční stromeček a zda ta loňská vánoční výzdoba v příbytcích bude dostačující. Pak si ta či ona žena v rámci rodiny koupí to či ono k lepší výzdobě vánoc. Zaručeně přijde na přetřes i úplně nový recept na cukroví. A tak se doma začnou objevovat drobnosti k vánočním svátkům určené. Lístek na vánoční nákup se rychle plní. Postavení vánočního stromečku je u nás podřízen nám. Postavíme si ho když máme chuť to udělat. Nakonec nejsme věřící, tak se nemusíme držet náboženských rituálů. Po vánočním stromečku následuje pozvolná výzdoba bytu. Ve sklepě, chladničce i mrazáku přibývají rozličné suroviny k vánočním dnům patřící. Pečení vánočního cukroví probíhá v domácnosti té nejmladší rodiny. Celý víkend tam pečou všichni a pro všechny. Jelikož vánoční stromeček stojí v obývacím pokoji s předstihem, pomalu den za dnem pod ním přibývají dobře zabalené dárky. Vnitřní napětí roste, obědy a večeře bývají hutnější než během roku. Je to jaká si příprava, pro blížící se utrpení našeho zažívacího ústrojí. Dopolední Štědrý den posledních několik let pro mne znamená drobné utrpení, jelikož ještě v dobách nedávných jsem na štědrý den coural po malých obchůdcích. Ne že bych sháněl urgentně dárky na poslední chvíli, ale byl to takový zvyk z mládí, kdy se mi nechtělo doma pomáhat ani překážet a tak jsme s kamarády courali po našem městě, nebo odjeli courat do města v blízkém okolí. Mnohdy to dopadlo i dost zajímavě, ale to by bylo jiné povídání. U nás se v průběhu dopoledne baští chlebíčky, odpoledne zmrzlinový pohár, takže na štědrovečerní večeři jsme patřičně připraveni. Po rozbalování dárků to bývá různé. Někdy jdeme se známými do restaurace, jindy jen tak na špacír a někdy podlehneme televizní pohádce s cukrovím na dosah ruky. První svátek vánoční je v režii objíždění nejbližších příbuzných. Příjemné klábosení a spořádání kde čeho. Všude mají dostatek jídla i pití, vynikající cukroví a vždy něco, co loni neměli. Při návratu ve večerních hodinách se rok co rok divím, že mi to břicho zase neprasklo. Na Štěpána máme Svíčkovou omáčku s knedlíkem a jsou přijímány návštěvy u nás. Nabízím, podbízím, ať se pořádně nacpou, ať je bolí napjaté břicho tak, jako mě den před tím. Do nového roku se toho moc nezmění. S pracovních povinností, mají přednost jen ty opravdu nejdůležitější a duch vánoc nás provází ještě pár dní po Silvestru. S uklizením vánoční výzdoby se těším na výzdobu velikonoční, protože to už bude jaro na dosah ruky.

26.12.2013 v 13:15 | Karma článku: 4.05 | Přečteno: 259 | Diskuse

Ivo Ladenberger

U Vaňase

To je ale morbidní obraz, řekl mladík jinému mladíkovi, kteří zakotvili v naší hospůdce U Vaňase. Číšník Lojzík jim povídá, proč morbidní ? To je Vaňas. Tady ta hospoda se jmenuje podle toho obješence? Zeptal se mladík. Přesně tak mládenci, odpověděl číšník Lojzík. To je ňáká prdel, ne ? Povídá druhý z mladíků. Ale to už k jejich stolu míří potácivým krokem Vašík a hned hlaholí. Mládenci, ten obraz namaloval místní mazal, teda akademickej malíř Okrouhlík, podle policejní fotky, kterou mu dal místní policajt. Krátce nato, co tenhle obraz Okrouhlík namaloval se taky objesil a zrovna na ten samej způsob jako Vaňas, akorát že jeho nikdo nenamaloval.Vrchní, číšník, kuchař, recepční, uklizečka a majitel v jedné osobě Lojzík, postavil před mladíky piva a jen tak na odchodu se přes rameno optal. Dáte si ještě něco mládenci ? Mládenci se chopili půlitrů a Vašík pokračoval.

24.12.2013 v 9:25 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 288 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Rozlůčení s Vlašským králom

Na potulkách po zemi Moravské jsem po ránu dorazil do dědiny a s ranním rozjímáním jsem si ani nepřečetl cedulu, jak se ta dědina vlastně jmenuje. Neomylná vůně pálenice dala mým nohám směr. Vstoupím do další ulice, vůně pálenice zesiluje. Skoro na konci té ulice stojí podivné monstrum na velikých kolech, ale kočár to není. Kdesi nad tým monstrem stoupá jemný dým a okolo té mašiny chodí chlapík v jakém si lokajském kroji. Když přijdu blíž, vidím že je to pálenice na kolech a před sebou má jakýsi uhlák, ale bez uhla. Pěkné dopoledne, pozdravil jsem pána, který zrovna házel borové kořeny pod kotel. Dobrý, dobrý, odpověděl. S pod kapáku vzal téměř plnů štamprlu, podal mě ji. Koštněte. Trochu jsem ji očichal a hned jsem věděl že je to prvotřídní kvalita. Vypil jsem štamprlu, vrátil ji do fronty prázdných štamprlat pod kapák. Vynikající, povídám. No bodejď, odpověděl pán v lokajském kroji. To je recept našich pradědů. Svět se mění, ale dobrá slivovica a smrt zostávajů. A na co máte před tu pálenicu ten monstr vagón, ptám se. Však za chvíli uvidíte. Dnes vyprovázíme na poslední cestu Vlašského krála. V tejto chalupě se Bohuš narodil. No a na ten monster vagón, jak říkáte, ho v truhle naložíme a přes ring na hřbitov povozíme. Vždyť pobuďte a všechno uvidíte. Už to začalo, řekl pán v lokajském kroji a podíval se na druhý konec ulice. Tam stál farář s dvěma ministranty. Ministranti rozhoupali trojhlasné zvonky a farář rozhoupal nádobu s kadidlem s které se začalo kouřit. Pán v lokajském kroji cvrknul do manometru, posunul frontu štamprlat pod kapákem a jedno štamprle mi podal. S obou stran ulice začali přicházet lidé ve svátečním šatu nebo v krojích. Povídali si i se smáli. Hned mi došlo, že by si Vlašský král žádné nářky na poslední cestě asi ani nepřál. Pán v lokajském kroji pošteloval ventil na pálenici a plnil jednu štamprlu za druhou. Lidé si je brali a prázdné vracali na oblískaný plech do fronty pod kapák. S chalupy vynesli čtyři statní ogaři v prastarých vojenských uniformách krásně zdobenů truhlu s Vlašským králom a usadili ji na monster vagón. Před pojízdnou pálenicou se sešikovali muzikanti, za pojízdnou pálenicou se dle momentálního královského protokolu seřadili všechny čtyři manželky a houf děcek, od dospělých až po jedno batole. Ta nejmladší a nejvíce uplakaná se postavila doprostřed na špici hloučku pozůstalých. Za ně se postavili ostatní účastníci. Pán v lokajském kroji pozoroval faráře a když přestal farář mávat kadidlem, ministrantské zvonky doklinkali, pán zavexloval červenou pákou, zmáčkl červený knoflík a pojízdná pálenica se v tichosti a pomalu rozjela. Muzikanti se před pojízdnou pálenicou dali do pochodu a začali hrát říznou písničku. Pan farář na konci průvodu jakoby kontroloval kdo se dostavil a kdo ne. Průvod prošel dvěma ulicami a namířil si to přes ring rovnou před místní šenk. Hostinský vyběhl ze dveří s dvěma bílími vějíři piv. Průvod se rozpadl jako ty šenkýřovo vějíře. U morového sloupu uprostřed rinku si starosta stoupl za kecpult a za nezájmu všech přítomných cosi řečnil. Větší zájem projevili lidé kamarádům a podaným, kteří se střídali za kecpultem po starostovi. Ve všeobecném hemžení si prodíral cestu hospodský s vějíři plných a prázdných půllitrů a lide se chodili posilnit k pojízdné pálenici. Když kecpult osiřel, ministranti s farářem si stoupli na roh ulice ústící s rinku, směr hřbitov a začali zvonit. Účastníci poslední cesty Vlašského krále se začali řadit za pojízdnou pálenicu a muzikanti se přesunuli na konec průvodu. Ministrantské zvonky utichli a tím předali slovo muzikantům. S prvními tóny se průvod dal do pohybu. Muzika vyhrávala, lidé si povídali a věnovali se rychlo chůzi k pálenici a zpět. Po projití tří ulic se ocitl průvod za vsí a ve zvolněném tempu stoupal na nejbližší vršek, na místní hřbitov. Hrobník otevřel hřbitovní bránu dokořán a už spěchal vstříc průvodu.

23.12.2013 v 15:50 | Karma článku: 7.41 | Přečteno: 443 | Diskuse
Počet článků 52 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 599

Kdo mě zná, ví. Kdo mě nezná, možná nepochopí. Internet mnohé vzal, ale i mnohé dal. A tak i já se pokusím v tomto prostředí vystavit své názory, postřehy i svoji fantasii. Ledacos si pamatuji a dosavadní život prožívám za plného vědomí . . .