Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ivo Ladenberger

Právě dnes - Tomio Okamura po druhé

Mé druhé setkání s Tomiem Okamurou bylo stejné a přece úplně jiné. Od toho prvního předvolebního setkání se v naší vrcholové politice mnohé událo i změnilo. Předčasné volby do sněmovny nijak nepřekvapily. Nízká volební účast, široký rozptyl hlasů do všech stran a povolební chaos, coby třešnička na volebním dortu pro vítěze. Avšak Tomio Okamura přišel na setkání se svými příznivci do hotelu Širák v Mostě těmito událostmi nezasažen. Klidný a usměvavý Tomio poděkoval za pomoc, přízeň i odevzdané hlasy a hned se pustil do hledání cest pro práci a budoucnost svého hnutí. Tentokrát se nejednalo o náhodnou skladbu posluchačů přednášky Tomio Okamury. Sešly se zájemci s Ústeckého kraje, kteří byli pozvání pro dobrovolnou spolupráci s hnutím Úsvit na komunální úrovni. Přišli lidé politikou nedotčeni i lidé v komunální politice sběhlí. Příjemně naladil strunu i David Kádner. Jeho teoretické a praktické znalosti s vedení města a i zkušenosti s parlamentu nám dali jasně najevo, že nebudeme muset objevovat objevené. Samozřejmě od předvolební přednášky se toto setkání neslo úplně v jiném duchu. Možná i proto, že tam byli lidé, kteří se chtějí podílet na změnách k lepšímu nejen ve svém regionu, ale i v naší vlasti. Možná i proto, že tam bylo poměrně vyrovnané zastoupení žen i mužů. I svým věkem, zastupovali všichni zúčastnění celý průřez aktivně činných lidí. Některá nakousnutá témata byli s oblasti všeobecných a známých nešvarů s naší politické současnosti. Jiná témata byla ryze osobní a některá témata byli hned uchopeny k dalšímu zpracování. Není bez zajímavosti, že o vražedné události v Chomutově nepadlo ani slovo. Občerstvení bylo střídmé a vyvážené. Prostor hotelové kuželny dodával neformální atmosféru.Vzájemná tolerance i spolupráce Tomia Okamury a Davida Kádnera dává velkou naději na další úspěchy v prosazování přímé demokracie, odpovědnosti a solidarity.

23.11.2013 v 16:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1080 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Zapřemýšlejte o tom ?

Věřitel i dlužník musí být ze zákona plnoletí a duševně zdraví. Tak proč má věřitel na své straně moc bank, soudů, exekutorů i Policie? Každý věřitel poskytuje své služby za účelem zisku a i dlužník si půjčuje za podobným účelem. Mnohdy si dlužník půjčuje na něco, co je věřitelovo součástí a za opravdu tržních podmínek by to něco, stálo minimálně o polovinu méně. Oba jsou součástí tržního prostředí, kterého je bankrot běžnou součástí. Proč i přesto, veškeré náklady nese jen dlužník? A ještě připomenu, že v Listině lidských práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR se píše, že za nesplnění závazku nesmí být nikdo pronásledován. Věřitelem řízené telefonáty, SMSky, dopisy a osobní návštěvy vymahačů a exekutorů nejsou pronásledováním ? Může toto trvat i několik let a po případě to může přejít i na pozůstalé . . .

15.11.2013 v 15:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 562 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Právě dnes – Mám, nemám ?

Nadšení s přednášky Tomio Okamury před nedávnými předčasnými volbami je ve mně pořád. V předvolebním čase jsem propagoval náměty a návrhy Hnutí Úsvit T.Okamury, byť jsem tušil, že po volbách bude pokračovat starý parlamentní chaos, jen s pár novými tvářemi. Moje soukromá agitka volit ženy se dle volebních výsledků neujala, což jsem také tušil. Ale netušil jsem, že Sobotkův a Babišův nevýrazný taneček s občasnou nabídkou na vystřídání od Bělobrádka izoluje moji mysl od politického dění. Pučisté a výletníci do Lán to také nezjednodušili a ani nijak neokořenili, spíše naopak. Dovezli pachuť marnosti i marnotratnosti české politiky. Vize a návrhy Úsvitu T.Okamury jsou pořád aktuální, byť o jejich prosazení si není třeba dělat nějaké ambiciózní naděje, protože staří volové pořád zabírají většinu chléva. Na komunální úrovni se vyměnilo sem tam někde pár kusů, ale s úplně jiných důvodů než v naší Alma mater. Avšak kandidáti a aktivní členové Hnutí Úsvit T.Okamury správně cítí potřebu podpory zdola. I když pravý opak si myslí jedinec s pučistické strany, který se nechal slyšet, že mi malí tam někde dole nemůžeme nic velkého dokázat. Svým způsobem má pravdu, jen se nám trochu uvolnila oprátka na krku, ČNB přispěchala s vlastizrádným opatřením, jak nám ji zase přitáhnout. Což se těch na hoře netýká a tak mohou dělat ty velké věci. Ale za dvacet let, jsem si ničeho velkého nevšiml. Takže pozvánka od Hnutí Úsvit T.Okamury k mé účasti na jakési poradě na komunální úrovni, kam dál, jak dál, mě sice v první okamžik potěšila, ale při připomenutí povolebních tanečků a všeobecného dění v naší vlasti okolo předčasných voleb mě moc nemotivuje. Obzvláště u nás, kde na radnici usedl jaký si neznámí klon, podobný akci spolku, pod honosným nic neříkajícím názvem LIDEM. Tyto politické figury vlastně nemají opravdový zájem něco měnit směrem k občanům. Oni mají svůj vlastní cíl a za službu občanům se jen schovávají. A jak teď s takovou politickou garniturou máme vlastně komunikovat směrem k nastavení přímé demokracie či odvolatelnosti politiků, když zrovna ti u nás se tam dostali, aniž by většinový volič něco tušil. Což třeba dokládali udivené dotazy lidí, on už není starosta a máme starostku? Prostě chaos na všech úrovních. Parlament ČR po předčasných volbách vykazuje shodné znaky s naším zánovním byť nevoleným vedením města a to v tom smyslu, že nic nového, pozitivního či přínosného nenabízejí, jen se přehrabují ve starém hnoji a tvrdí, že to umí lépe, než ti před nimi. Navíc jsem si uvědomil vcelku zásadní věc. Politiky všeobecně nic k dosáhnutí nějakých výsledků nemotivuje. Tudíž si fakticky žádné cíle nevytyčují a 90% předvolebních slibů nelze brát jako něco, co by chtěli opravdu splnit. A tím i každodenní práce státních úředníků není nijak limitovaná, zvláště když úředník ví, že brzo přijde jiný politik. Čímž se mi rozplynula jedna s možností kontroly práce politika. Tam prostě od kdy do kdy neplatí a co za to ví dávno předem. A ještě k tomu dnes propustili s vazby řečníka D.Ratha. Tak nevím, mám do toho jít, nebo se na to vykašlat?

11.11.2013 v 16:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 384 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Ideální rodina Made in Cech Republik

Manželé. Na pohlaví či sexuální orientaci nezáleží. Tři děti. Čtvrté dítě na dálku adoptované, kdesi v Africe či Asii. Nový rodinný dům s bazénem na hypotéku, dvě nová auta na leasing. S jedním autem by jezdil jeden s manželů do vzdáleného města, kde by byl přes týden ubytován v hotelu a tam odtud denně dojížděl pár kilometrů do práce k nadnárodní společnosti. S druhým autem, by druhý s manželů vozil děti do prestižních soukromých školních zařízení, jezdil po nákupech a v podvečerních hodinách by objížděl se zdravou výživou a přírodní kosmetikou od nadnárodní společnosti stávající klientelu a vyhledával klientelu novou. Každou středu by se ve svém okolí účastnil společensky potřebných, avšak neziskových akcí. V domě by měli hospodyni na hlídání dětí, úklid, praní, žehlení i vaření. Servis bazénu na pitnou vodu za domem by spravovala odborná firma s druhého konce republiky. O trávník a zahradu by se starala jiná odborná firma zase s jiného konce republiky. Finance rodiny by spravoval místní nezávislí finanční poradce podle pokynů nadnárodní finanční společnosti. Přes léto by rodina trávila víkendy u bazénu a jejich pohodu by podporoval čistokrevný pes a kocour s královským rodokmenem. O chladnějších víkendech by se rodina přesunula do zimní zahrady se saunou. Na servírovacích stolcích takové ideální rodiny by i brambory měly mít exotický původ a dlouhou dobrodružnou cestu dozrávání. Každý víkend by popíjeli jinou značku vína se zemí EU a zámoří. Sobotní večery by manželský pár trávil v lepší restauraci u večeře s přáteli a poté by se šel rozptýlit do kina, divadla či kabaretu. K společným víkendům by si celá rodina přidávala jednu letní dovolenou kdesi u moře a druhou zimní dovolenou kdesi na horách. Hospodyně by měla volno každou neděli odpoledne.

10.11.2013 v 11:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1436 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Co je v kase, to se počítá.

Máme k dispozici popelnici na domovní odpad, avšak stalo se, že jsem si přes Internet objednal zboží, ze kterého zbyla hromada obalového materiálu, který by ta naše popelnice nepobrala. Tak jsem ty obaly rozřezal, poskládal, naložil do auta s tím, že to vhodím na sídlišti do kontejneru příslušné barvy. Zastavil jsem u kontejneru a jal se překládat obsah s auta do kontejneru, když na protější straně ulice zastavilo auto. První vystoupila s auta žena, ihned vyhodnotila moji činnost a řekla. Pane, vy zde nebydlíte, tak proč nám to sem házíte? Proto, že se mi s tím nechce jet do lesa. Odpověděl jsem hbitě. Paní se zalkla vlastní zlostí a nasadila pochodový krok směrem k domu. Druhá žena, řidička, se krčila za autem a snažila se potlačit smích. Pak se narovnala a vydala se také k domu. Když mezi námi byla nejkratší vzdálenost, ukázala mi s úsměvem vztyčený palec. Nebylo pochyb, že to byla dcera tazatelky a evidentně byla potěšena mojí i její reakcí. Na tuto drobnost všedního dne jsem záhy zapomněl, ale o dva týdny později jsem si na to rychle vzpomněl. Dostal jsem od bytové správy dopis a poštovní poukázku k úhradě za využívání kontejnerových nádob. Tak jsem vzal dodací listy a faktury s nákupů přes Internet, doklad o úhradě odvozu domovního odpadu a vydal se na bytovou správu vysvětlit, proč jsem nepoužil naší domovní popelnici a využil kontejner na sídlišti. A samozřejmě dosáhnout stornování složenky. Úřednice za okýnkem byla lstivá, ale mě nepřelstila. Doporučila mi poštovní poukázku uhradit a pak ji reklamovat. Zároveň mě ujistila, že výzva k úhradě za mé využití kontejneru na odpad se opírá o nezvratné důkazy. To, že štěstí přeje připraveným se mi zase jednou potvrdilo. Bez váhání jsem vstoupil do dveří s nápisem ředitel, rychlým krokem minul vstávající sekretářku a vylekal ředitele zakoukaného do monitoru počítače. Prohlédl si dopis a poštovní poukázku, pokrčil rameny, že on s tím nemůže nic dělat. Tak jsem řekl dobrá. Další případný obalový materiál odvezu do lesa. Ředitel dopis i poštovní poukázku roztrhal a hodil do koše na papír.

7.11.2013 v 23:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 379 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Řidička a řidič

Maminka s kočárkem jede na pravidelnou prohlídku k dětskému lékaři a pravidelně musí v určitém úseku i s kočárkem sjet s rozbitého chodníku na měně rozbitou silnici, která je naštěstí minimálně frekventovaná. I dnes tomu nebylo jinak, až do okamžiku, kdy vedle maminky s kočárkem zastavilo velké lesklé auto, dveřní tmavé okénko pomalu a tiše zmizelo kdesi ve dveřích auta a za okénkem se objevila zlostná tvář. Vy nevíte na co je chodník? A ještě se po silnici producírujete s kočárkem? Řekla zlostná tvář s auta. Maminka v klidu odvětila. Pane, vím na co je chodník. Ale na tomto kuse chodníku se nedá s tím kočárkem vůbec projet. A navíc, se jako účastnice silničního provozu nedopouštím žádného přestupku. Možná, až si někde vyrýžuji na takové auto, jako máte vy, možná budu mít i vaše starosti. Pánova zlostná tvář se začala měnit na tvář stydlivou a stoupající tmavé sklo mamince nedopřálo tu podívanou až do konce. Auto se začalo od maminky vzdalovat, maminka zkontrolovala spící miminko v kočárku a jen tak prohodila. Možná to byl jeden s těch, co nám opravuje s dotací cesty a chodníky.

7.11.2013 v 14:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1000 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Nová práce

Jen málo kdo ví co jsem zač jsem digitální udavač. Vzal jsem si dva úvěry a nakoupil jsem kamery. V neděli samotou jsem se ujistil, po fabrice kamery jsem umístil. I dobrý chybu udělá má kamera ho nasnímá. Sběrač dat mám v šuplíku frčí to jak v rychlíku. Teď na každého něco vím u šéfů to zpeněžím. Každý pátek i o svátek vypálím já DVD. V pondělí pak po ránu, jdou si lidi pro ránu. Když někdo zlobí šéfy moc stříhám to i celo noc. Když s výpovědí odchází, radost s práce mé, mě provází. Ať žije Audio a Video, už koupil jsem si Mondeo. Když to takhle půjde dál, už vím, co bych si ještě přál.

27.10.2013 v 22:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 201 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Volební óda 2013

Volte koho chcete, hlavně k urnám jděte. Sto procentní účast, jak za starých časů. Jen tak, se ukáže, kdo nejvíce má hlasů. Když teď volit nepůjdete, ten starý hnůj rozhrábnete.

20.10.2013 v 18:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 137 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Pojďme volit ženy

Blížící se předčasné volby do Parlamentu ČR pojmu úplně jinak, než jak jsem je vnímal a volil dosud. Muži, politici, nám k 20. výročí nové, samostatné, demokratické a svobodné České republice dali mnohé. To dobré, jako třeba revitalizované sídliště, místo asfaltových chodníků chodníky betonové, nová parkoviště, dětská hřiště, koupaliště s atrakcemi všeho druhu, sportovní arény, kde nejlepší výkon většinou podávají zahraniční kapely s šedinami na hlavách, zateplené domy, výstavní paláce justice a státní správy, modernizace tepelných elektráren, i nějaký ten kousek předražené dálnice se jim podařilo udělat. Dobrých rozhodnutí , tito mužní politici za těch dvacet let udělali dost, ale má to jednu velmi viditelnou a zapáchající skvrnu. Všechno to udělali na dluh. A jak tak politicky bojovali za ty dobrá rozhodnutí, asi si nevšimli, jak jim za zády bují to špatné občanstvo. Občané nezaměstnaní, duševně nemocní, na drogách a alkoholu závislý, zadlužení, předlužení a exekutory ždímaní. Jak je vůbec možné, takové špatné hospodaření dvacet let udržet? Ptám se sám sebe. Odpověď je vcelku jednoduchá. Od prvního prezidenta České republiky, přes všechny ty premiéry, ministry, poslance, senátory, hejtmany, přednosty a starosty měst i obcí je vedení státu prostředkem k slávě a bohatství bez špetky odpovědnosti k vlastnímu národu k vlastní zemi. Před těmi dvaceti lety přišli ti mocní a chytří ze západu, aby těm zmateným politickým chudákům pomohli od špatného socialismu ke svobodě a demokracii a ten nevyrovnaný kapitalismus, jako by nikde na světě tenkrát nebyl . Ten pán, co tenkrát zhasl, aby se zavřeli brány průmyslových a zemědělských podniků i služeb a otevřeli se tučná konta vyvoleným, si možná ani neuvědomil, na jakou špatnou cestu Českou republiku nasměroval. A pro jistotu po oněch dvaceti letech zhasl v podobě velkolepé amnestie podruhé. Muži politici, muži zbohatlíci, si těch dvacet let náramně užívají. Luxusní domy, auta, zahraniční cestování, krásné ženy, ale jak si zapomněli , že i oni také zemřou a nebude po nich potopa. Jen zdevastovaná zem, s nevyčíslitelnými škodami na majetku a duších národa. Dvacet neúspěšných let je za námi a nabídka kandidátů pro mimořádné parlamentní volby nabízí jediné. Pokračování v tomto marasmu, co už skoro nikdo nechce. Již před těmi dvaceti lety jsme věděli, že v těch vysněných západních zemích lidé stávkují a demonstrují, protože nebyli spokojeni s kvalitou vlastního života. Činí tam tak do dnes, jen naše média to záměrně přehlížejí a raději nám denně servírují žabomyší války našich politických nedouků. Druhý a třetí prezident ČR, je rub i líc jedné, stále slabší koruny české. Ale co s tím? Jak a s kým se s toho dostat ven? Jedině s ženou. Páni politici nám postavili novou Českou republiku, ale bezpečný a útulný domov s ní udělá jen a jen žena. Ano, žena, ta žena, která si umí poradit v každé situaci, ta žena, která má na zřeteli dobrou budoucnost jak si podvědomě. Protože žena ve své podstatě nechce, aby její děti, vnoučata byli nezaměstnaní, zdrogovaní či opilí bezdomovci a dokáže si na muže pěkně došlápnut, aby se s tohoto nic neudálo. Ženu v práci neoslníte značkou nejnovějšího a nejlepšího služebního auta, jí zajímá jediné, jestli tam to auto dojede. Žena nezaleze do kouta nebo nebude hulákat s lahví v ruce, když jí někdo nevyhoví. Žena, chce-li vykonat to či ono, nemusí o tom dlouze s kde kým diskutovat. Prostě to udělá. Říká se, že žena neví, co chce, ale důležité je, umí toho bez násilí na druhých dosáhnout. Proto budu volit ženy.

14.10.2013 v 15:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 365 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Obyčejný den

Zase mě čeká další den, jako každý jiný, pomyslela jsem si, když jsem neochotně vstávala s postele, po té, co jsem měla pocit, že v budíku dochází baterie, tak jsem ho majzla, aby ztichl a možná si i trochu dobil baterky. Protáhla jsem se nedovřenými dveřmi do koupelny, pohledem zavrhla sprchu a usedla na záchod. Sedím, pomalu procitám, když si uvědomím, že tam sedím dost dlouho a pořád nic. No ještě že tak, já blbá, nestáhla jsem si kalhotky. Jen jsem to udělala, šlo obojí. Sprchování jsem přehodnotila a začala uvažovat o kafi a cigárku. Ze sprchy jsem přeběhla do kuchyně, zapnula varnou konvici a vrátila se do koupelny pro župan. Díry ve zdi po hmožděnkách mě tak nerozčílili, jako ten háček, který jsem nemohla vyvléknout s poutka županu. Konečně. Šup do županu a do kuchyně. Varná konvice v tichosti měnila přede mnou svůj původní tvar, než ji pohltili plameny. Hm, nedala jsem do ni vodu, budu bez kafe. Zašmátrala jsem v kabelce, abych zjistila, že nemám cigarety. Co je, co se to děje, pomyslela jsem si a vyrazila do koupelny, s představou, že se rychle vylepším a přeběhnu do bistra na rohu, kde si dám tu vytouženou kávu, byť díky demokratizaci světa bez cigára. Po půlce kávy jsem málem zkolabovala, když jsem si vzpomněla že ani nevím zda je broučánek doma nebo zda ho odvedl Karel do školky.Uklidnila jsem se, až když jsem viděla broučánka spokojeně odfukovat v postýlce. Hned jsem po telefonu Karlovi vynadala, proč neodvedl broučánka do školky a to jsem ulítla,zapomněla jsem, že s broučánkem půjdu na preventivku. Musím cestou koupit kopr na omáčku, mihlo mi hlavou, když jsem broučánkovi připravovala oblečení. Zapnula jsem žehličku abych si přejela tu novou sukni, když broučánek začal procitat. Piškoty, jogurt, lžičku a bryndák jsem dala na stůl, pomohla broučánkovi s postele na záchod. Broučánek asi neměl den, něco brblal a dával mi najevo, že ho otravuju. Nechala jsem ho sedět na záchodě, a začala žehlit v ložnici sukni, když se ozvala s koupelny strašná rána. Vlitnu tam, broučánek se mile usmíval nad převráceným košem se špinavým prádlem. Taky dneska musím vyprat. Vzala jsem broučánka do kuchyně ke stolu, ten se bez rozpaků vrhl na jídlo. Když jsem mu dělal kakao, ucítila jsem zápach spálené látky. Sukně! Pozdě. No, vezmu si ty nové kalhoty, ty nemusím žehlit. Vypnula jsem žehličku, otevřela okno a spálenou sukni nesu do koše v kuchyni, strnu, broučánek nikde. Juknu pod stůl, do obýváku, volám a nic. Až studený závan vzduchu přes nohy mi napověděl, dveře na chodbu otevřené a šipka na výtahu ukazuje dolů. Letím po schodech a jsem u dveří v přízemí o chlup dřív. Dveře se otevřou a tam babka, co bydlí pod námi. Blesklo mi hlavou, že moje matka bude mít narozeniny, co jí koupím. Letím zpátky, u zabouchnutých dveří stojí broučánek a ručkou předstírá že odemyká. Marně zašmátrám po kabelce, zazvoním na souseda, není doma. Co teď, broučánek se ke mně tulí, začíná mu být zima. Přijede výtah a z něj vystoupí Karel, zírá ani se nehne. Odemkni,zavelím. Broučánkovi je zima. Karel se ani nestačil zeptat co se děje, když mu povídám, je dobré, že jsi tu, odvezeš nás na středisko. Až při vstupu do čekárny jsem si uvědomila že nemám broučánkovu zdravotní knížku, avšak prohlídka dopadla nad očekávání dobře, tak co. Broučánek je dnes mimořádně hodný, akorát před supersamoškou zakňoural,když jsem četla tu mini ceduli, s technických důvodů zavřeno. Šly jsme do jiného obchodu, že jsem to s nákupem trochu přehnala jsem si uvědomila, když už broučánek nechtěl šlapat a musela jsem nést i jeho. Kde asi mám tu tašku na kolečkách? Hlavně nesmím zapomenout uvařit broučánkovi ten bylinkový čaj, co mi doporučila známá v obchodě. Konečně doma, pomyslela jsem si před vchodem a pak si zdrceně přečetla oznámení, že výtah nejezdí. No jo, ty tři patra už mě taky neskolí. Ale skolil nás kluk na prkně. Naštěstí se broučánkovi nic nestalo, ale za to rozbité mléko jsem mu jí vlepila pořádnou, smrad jeden, vječně visí ta jejich rodina na nástěnce, že zase dluží za

8.10.2013 v 22:34 | Karma článku: 2.98 | Přečteno: 171 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Sobotní večer

Sobota večer, spolykal jsem dva řízky s opékaným bramborem a tatarkou. Co budu dělat? Ptám se v duchu sám sebe. Manželka odjela k sestře, brouzdat po Internetu se mi zrovna nechce. Začnu si prohlížet adresář v mobilu. Olinka, no, na tu fakt chuť nemám. Ne na ni. Figuru má pořád krásnou a pevná prsa do mé dlaně akorát. Ale zase by se vytahovala s tím jedním synkem v Austrálii a s tím druhým synkem v Americe. Julča, to by šlo. Vrátila se s Tunisu, zajímalo by mě, zda se tam opalovala na hoře bez. Jé, to ne. Zase by mi ukazovala ty svoje strašné fotky. Hrozně ráda a dlouho fotí a pořád to neumí. A v tom Tunisu s ní byla ta její strašná kamarádka a bude i na těch fotkách. Zoja, to by šlo. Má tak krásně pravidelně vytvarované nohy, od boků až na zem. Už jsem chtěl zmáčknout zelený knoflík na mobilu, když jsem si uvědomil, že mám jenom jednu sedmičku červeného. To by mě Zoja po jejím vypití hnala do nejbližší večerky alespoň pro další dvě lahve. Ivanka. No. V neděli zase jela jako náhodou okolo nás na kole. Když viděla, že něco kutím na předzahrádce, otočila se, vjela na chodník, jemně přibrzdila a zvolala, ahoj. Pak polohlasně špitla. Tak kdy se konečně ukážeš, ty zahrádkáři. Opřela se do pedálů a zmizela mi s dohledu. Sportovkyně, krásná, ale vdaná. Pavel má noční. Ne, to mu nemůžu udělat. Soňa. Úča. Na tu nemám náladu. Je krásná i příjemná, ale s té školy má takové ty kantorské tiky. Naposledy, když jsem se přibližoval k vytouženému místu, zvolala. Vydrž, musím si poznamenat předvolání rodičů Biňďase, dal se na nějakou víru a už třetí den přišel do školy bos. Máša, to je ono. Pořád na sobě pracuje, kontroluje si snad každý sval a líčení má dokonalé jak s filmu. Zmáčknu zelený knoflík, vyzvání. Po desátém zazvonění se zapnula hlasová schránka. Ach jo. Líba, no zrovna včera mi poslala takový dvou smyslný e-mail. To by šlo. A ne. Po těch řízcích jsem plný, jak rychlík do Mnichova a Líba by nosila jídlo na stůl, dokud by na něm bylo sebemenší volné místečko. Vlasta. Tu vymažu. Několikrát mě k sobě zvala. A když jsem se konečně odhodlal a přišel, vzala si kytku, koukla na hodinky a řekla. Máme na to půl hodinky. Ráno brzy vstávám, jedu za holkou do Brna. Marcela, Marcela. Jo Marcela. Ten její útlí pas a oblé boky. No, nevím, zda by si na mě po tak dlouhé době ještě vůbec vzpomněla. Jiřina, mažu. Před čtrnácti dny jsem jí viděl asi po půl roce, ta snad jí jen sádlo, přibrala nejméně třicet kilo. I ty krásné jemné vrásky u očí jí zmizeli. Věra. Věra. Věra. To mi nic neříká. Věra, mažu. Petra. No, od té doby, co dělá v tom Nonstop baru, na sebe mnohem více dbá. Je to kočka, ale ten pach s těch hospodských popelníků má snad za těmi nalepenými nehty. Petra, mažu. Kdo ví, s kým se v tom baru po nocích stýká. A ten její šéf prý má někde u Chebu i hodinový hotel. Zdena. Zdena jo. Ten její úsměv a rovná hranice mezi vlasy a čelem mě vždycky dostanou. Sahám po zeleném knoflíku, když si vzpomenu, jak jsme se předevčírem potkali v obchodě. Měla v košíku tampony a vložky. Co když to byl aktuální nákup. Milan. Co dělá Milan v seznamu mezi ženskýma ? Zmáčknu zelený knoflík. Ahoj Ivoši, co je? Čauky Milane, nezajdeme na pivo? Tak jo, jen na sebe něco hodím a hned vyrážím, odpoví Milan. Já jdu hned, čau v hospodě, Milane.

4.10.2013 v 22:47 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 361 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Stážista nebo otrok ?

Vím, více je těch co mluví, než těch co je poslouchají. Vím i to, že je více těch co píší a méně těch, co to čtou. Přesto mi to nedá, abych nevyjádřil své myšlenky k pracovním stážím na Ostravsku. Další projekt s mnoha, který vypadá velice líbivě a prospěšně. Ale je tomu skutečně tak? Dle mého nikoliv. A je i zajímavé, že je pracovní stáž o měsíc delší, než lety prověřená tří měsíční zkušební doba. A teď k věci. Nezaměstnaná absolventka bez praxe nastoupila u firmy na čtyř měsíční pracovní stáž. Bez nároku na mzdu za odvedenou práci a bez jakýchkoliv náhrad za vynaložené náklady spojené s touto pracovní stáží. Zaměstnavatel byl s prací stážistky spokojen a přijal ji jako zaměstnance. Dokonce s vyhlídkou, že za rok by mohla nová zaměstnankyně převzít místo vedoucí, po paní, která odejde do důchodu. Na novodobou pohádku slibný začátek, konec se asi nedovíme. Nicméně mzdové náklady za čtyři měsíce, byť třeba s minimální mzdy, spadli pravděpodobně majiteli firmy do kapsy. V lepším případě je investoval zpět do rozvoje firmy. Tak jako tak, stážistka pracovala zadarmo a i stát nedostal nic. Tudíž není ani divu, že se do tohoto projektu přihlásilo přes třináct set firem a asi šest set potencionálních stážistů. V regionu, kde by si mohlo těch třináct set firem vybírat minimálně s třinácti tisíc nezaměstnaných. Místní Úřad práce to vidí pozitivně, ale vstupovat do tohoto projektu nijak nehodlá. Zapomenu-li na staré okřídlené, že ani kuře zadarmo nehrabe, tak by právě Úřad práce mohl vytipovat pro tu či onu stáž ty nejvhodnější kandidáty. Čímž by musel i zaměstnavatel přistupovat k přijmutí stážisty mnohem zodpovědněji. Ale takhle, se může každý z nás do budoucna dostat do situace, že bude někde pracovat čtyři měsíce zadarmo a mnohdy bude již předem jasné, že si ho zaměstnavatel neponechá ani náhodou. Tato zkušenost samozřejmě nebude nikoho motivovat k další stáži zadarmo, natož k práci jako takové vůbec. Pravda, podnikatelé – zaměstnavatelé budou spokojeni s takto snadno vydělanými penězi, ale celospolečensky tato praxe bude i nadále posilovat nedůvěru k zaměstnavatelům a společenskou prospěšnost práce vůbec. A ani mi to jaksi neladí se zákonnými požadavky v naší zemi, kde by měla nabídka převyšovat poptávku, a všichni bychom se měli snažit vytvořit zisk. V dobách otroctví, dostali otroci mizernou stravu a děravou střechu nad hlavou a k tomu občas karabáčem přes hřbet. Velké oslavy po zrušení otroctví i roboty vyšuměli do učebnic dějepisu a novodobé otroctví či robota se přejmenovává na pracovní stáž. Ale nějaký pokrok tu přece jenom je, alespoň doufám, že stážisty nebijí. Věřím, že následující volby už tyto a mnohé jiné neduhy nový Parlament ČR ruku v ruce s Výzvou starostů 2013 vyřeší. Vím, nevyřeší,to měl být vtip. Protože právě Parlament ČR umožňuje všemožným prospěchářům vytvářet a realizovat takové jednostranně výhodné projekty. Poslanci dobře ví, že se najde dost těch, kteří je jich práci budou hájit s nezdolnou vírou a patřičnou agresí v tom, že přes půl milionu nezaměstnaných má vrozený odpor k práci a média jim v tom také vydatně pomohou.

4.10.2013 v 14:06 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 687 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Nepřizpůsobivý parazit

Kdo to vlastně je, ten nepřizpůsobivý občan, občan parazit ? Nezaměstnaný, Cikán, Rom, Čech . . . ? Ten, co nic nedělá a přijímá od státu všemožnou pomoc – podporu – dávku ? Určitě ne ! A proč ne ? Tu všemožnou pomoc, kterou stát za určitých podmínek občanu poskytuje, mu poskytuje proto, že s toho občana, svojí státotvorností udělal osobou nesoběstačnou. To náš novodobí stát vytvořil takové podmínky. Občané zákony netvoří a ani nemají možnost se na jejich tvorbě podílet. Tudíž občané se nemohou prohlásit za sociálně potřebné a žádat stát o pomoc. Poskytování státní sociální podpory je pro mnohé ziskoví účetní úkon na úkor státní pokladny, na úkor těch co svojí prací vytvářejí využitelné hodnoty. Účetní úkon, umě zabalený do paragrafů tak, aby soběstačný občan mohl za vydatné podpory médií lát na nesoběstačné spoluobčany, aniž by si připustil, jak snadný a rychlý může být přechod ze soběstačného občana na občana nesoběstačného. Všeobecně využívané označení nepřizpůsobiví je krkolomné a zavádějící. Ne všichni nesoběstační občané jsou nepřizpůsobiví občané a náš stát má k dispozici mnoho zákonných institutů, aby nepřizpůsobivé přizpůsobil, ale s pomocí sociálních dávek je to mnohem jednoduší než vytvořit takové podmínky, aby nesoběstačný občana se stal občanem soběstačným. Ale to nejde, to by si museli ti miliardáři a multimilionáři brát pro svoji osobní spotřebu o nějaký ten milion denně méně. A hlavně vládci všemožných státních i polostátních institucí by se museli spokojit s platy třeba do sto tisíc. Opravdoví parazité jsou také ti, co ždímají státní pokladnu po milionech, aniž by to něco užitečného přineslo nám všem, byť dobře ví, jak s jejich vydatnou pomocí státní zadluženost roste. Ale to jsou kamarádi, to by jim naši mílí za nás dýchající poslanci neudělali, aby jim korýtka zakryly. O tom, že by měl být stát veden minimálně s účetní nulou na konci roku nemá cenu ani mluvit. Na to už tu opravdu nejsou lidi . . . Pokud je občan s jakéhokoliv důvodu nesoběstačný, stát mu musí poskytnout potřebnou pomoc, ale stát by měl dělat ještě něco víc. Řídit průběh pomoci nesoběstačnému takovým směrem, aby se co nejdříve stal soběstačný. Mnozí víte, že například Úřad práce v tomto směru vlastně nedělá skoro nic. Občané by neměli láteřit jiným občanům, měli by láteřit těm, co vedou náš stát, obci či město. To oni, vyrábějí nepřizpůsobivé a podporují parazitování na kde čem. Výsledkem jejich práce je minimální motivace občanů k práci či podnikání. Na jedno opravdu existující a volné pracovní místo je mnohonásobně více uchazečů, byť mzda za tuto práci je jen o málo vyšší než státní podpora. Nedivím se mladým lidem že neuzavírají sňatky, nezakládají rodiny. Život i práci v nejistotě, za nízkou mzdu, raději vymění za život na hromádce a na jistých sociálních dávkách. Nedivím se jim, ani jim nenadávám. Jelikož co si tam nahoře rozeberou do vlastních kapes, musí dole scházet. Protože těch, kteří tvoří svojí prací skutečné hodnoty s našeho národního bohatství a jejich práci si koupíme mi, je čím dál tím méně.

2.10.2013 v 22:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1079 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Majda a Igor

Mladičká Majda je krásná se všech stran i za všech okolností, jen za nepřízně počasí, je její temperament trochu utlumen. Je taková akorát, což znamená, že se nemůže stát miss, protože nemá potřebnou výšku. Ale má to, co dělá krásky kráskami i bez kosmetiky. Igor je mladík, radost pohledět. Od přírody má atletickou postavu a při sebemenším pohybu se zvýrazní to či ono svalstvo. Jejich podvečerní seznámení bylo náhodné, jak to tak bývá, zatímco Majda, nedokázala skrýt radost s prvního setkání, Igor byl spíše zdrženliví. Jak dlouho u nás Majda zůstane, nebylo v ten den zřejmé. Po dvou dnech bylo jasné, že v sobě našli Majda s Igorem zalíbení. Dosud Igor hochy od sousedů, staršího Čárlího a asi tak stejně starého Džeka spíš zdvořile ignoroval a najednou začal vydávat varovné signály, když mládenci Majdu po očku okukují. Majda samozřejmě nevynechá jedinou příležitost, aby se Čárlímu s Džekem, jako by náhodou neukázala. Mladické škádlení mezi Majdou a Igorem se po pár dnech stalo každodenním rituálem a Igor se ukazuje jako veliký džentlmen, když Majda musí mít vždy poslední slovo, byť dobře ví, že na to nemá. Igor je milovník vody a jde si do rybníka zaplavat i několikrát za den. Majda evidentně koupele nemusí a unuděně čeká na břehu, než si Igor odplave to své kolečko. Oba jsou mladí a zdraví a jak to tak bývá, snídani, oběd i večeři má vždy Igor snědenou mnohem dříve než Majda a pokud Majda nedojí, Igor se postará, aby nezbyl ani drobeček. Jak se s podzimem zkracují dny a teploty klesají, Majda po ránu vylézá s pelíšku mnohem později než Igor a navečer je vněm zase mnohem dřív. Igor je od přírody zvědav na kde co a pro jistotu po očku kontroluje i to, co zná. Majdu mnohé věci vůbec nezajímají a zatím co Igor s chutí všechno sleduje nebo i přispěje k dílu, Majda lelkuje, někdy se doslova fláká. Dnes jsem se jich ptal, jak to mají naplánované dál, jako do budoucna ? Majda si sedla a koukala někam do dáli, Igor mě olízl a lehnul si . . .

28.9.2013 v 23:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 411 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Vřelé díky soudruhu. A ty, bolševiku, raději zemři.

V listopadu roku 1989 se začali psát dějiny nové revoluce, později nazvané sametová. Tak nějak to bylo, ale bylo i to, co v těch bouřlivých dnech nebylo ani vidět ani slyšet. Od roku 1948 do roku 1992 byla v bývalém Československu převážně vláda jedné strany, vláda soudruhů. Tito vládnoucí soudruzi mohli nepokoje v listopadových dnech roku 1989 rozprášit beze zbytku a i na hodně dlouho. Neudělali to. Proč ? To se můžeme jenom dohadovat, pravou pravdu se asi nikdy nedozvíme. Faktem zůstane, že to bylo vítězství západu nad východem bez krve prolití, že to bylo ukončení dlouhé i úspěšné socialistické společnosti.Úspěšná byla v mnoha oblastech. Například dala placenou práci všem, včetně těch, kterým se zrovna moc pracovat nechtělo a i těm, kteří nebyli od přírody ani manuálně zruční a neměli ani dostatek mozkové kapacity na vzdělání. Nebo třeba v tom, že od roku 1457 do roku 1952 bylo na území dnešní české republiky vybudován 34 vodních děl, zatímco od roku 1952 do roku 1992 jich soudruzi vybudovali 82. Od roku 1993 do roku 2013 se novodobým vládcům naší země podařilo 1 vodní dílo dokončit a 1 vodní dílo realizovat. Další úspěšnost soudruhů v budování socialistického vlastnictví byla výstavba bydlení a budování i provozování těžkých průmyslových provozů a prosperující zemědělství. Tyto budovatelské aktivity měli jedno velké plus, tehdejší Československá republika byla potravinově i energeticky soběstačná. A to byl i těžký kámen v žaludku západu, který nepřetržitě i nečestně usiloval o obsazení východních trhů. Když se to západu po listopadu 1989 v naší zemičce podařilo, přípravy k předání Čech s východu západu, trvaly do konce roku 1992. A1.1.1993to teprve propuklo. Likvidace továren, zemědělských podniků, rozprášení komunálních služeb, rozdrobení nákladní i železniční dopravy. Většina Českého národa oslňována západním zbožím v rostoucích supermarketech začal hojně cestovat do zahraničí, kde obdivoval barevné polystyrenové fasády domů, plastová okna a pod nimi barevné vodopády květin. Nemohl se vynadívat v té lepší cizině na chodníky s barevných betonových kostek, vozil si s ciziny kde co, počínaje ojetým autem, videem, PC a mrazákem konče. Malé skupiny Českého národa privatizovali v malé i velké privatizaci. Menšina Českého národa se pustila do podnikání. A jak privatizovali a rozjížděli své podnikatelské záměry za vidinou zisku, kterého se v těch pionýrských dobách dosáhl poměrně snadno, tak bohatli a jejich špatné já, bylo čím dál tím víc viditelné, za vydatné podpory médií. Nejen v Evropských zemích, kde nepoznali jiný společenský systém než vykořisťování člověka člověkem, trvalo nashromáždění milionového či miliardového bohatství v rodinách i spoluvlastnických organizacích staletí. Nejen v novodobé České republice se dali nashromáždit takové majetky a peníze i přes noc. Přesto ti, s tím špatným já, nadávali čím dál tím více a hlasitěji na komunisty a činí tak do dnes, aniž by si byli ochotni přiznat, že nebýt plánovaného ústupku soudruhů v dobách sametového období, byli by mnozí tito jedinci šedými myškami, coby součást dobře se otáčejícího soukolí soběstačného státu. Protože nebýt soudruhů a jejich práce, nebylo by toho toliko k privatizování, tunelování či rozdávání. Mnozí tito lidé, kteří se dnes ohánějí svým bohatstvím i postavením, by za normálních podmínek v kapitalismu neměli šanci na úspěch. Ten úspěch jim dopřáli právě soudruzi a celý Český národ, který 44 let pracoval a budoval ve prospěch nás všech. Možná si to ty bohaté nuly uvědomují a proto, nenadávají na soudruhy, komunisty, ale na bolševiky. Kdo vlastně byl ten bolševik, který o České luhy a háje ani nezavadil, jsem se snažil dopídit na Internetu. Obsah či význam slova jsem nenalezl. Ale nalezl jsem jinou libůstku. V několika slovnících cizích slov bylo uvedeno, že je bolševik hanlivá nadávka a hned pod tím byla zajímavá upoutávka, na jedinou pravou pravicovou partaj u nás, s tři a dvacetiletou tradicí. Kdo nebo co je bol

25.9.2013 v 14:49 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1309 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Právě dnes - Pán tvorstva

Dnes byl den s velkým S. Nejprve musím představit účinkující v tomto příběhu. Mi lidé, slepice a psi. Máme několik slepiček od loňska a letos jsme se rozhodli k nim přidat další omladinu včetně kohouta. Vzal jsem si patřičnou přepravku, zajel na místo prodeje, zaplatil, naložil slepičky i kohoutka a jeli jsme domů. Doma mě radostně vítali, tříletý pes Igor a půlroční nalezenec fenka Majda. Pootevřel jsem přepravku a ujal se seznamování nových slepiček a kohoutka se psi. Igor coby starší a již klidnější si je se zájmem očuchával, Majda tančila, hopsala zkrátka měla psotník. Stávající slepice byli opodál a evidentně jim to bylo jedno. I Milenka si je přišla prohlédnout, slepičky i kohoutek se jí líbili. Tak jsem je dal do kurníku s předpokladem, že se už dnes na průzkum zahrady nevydají. Byť vím, že naše Majda má čas od času snahu ty stávající slepice vtáhnout do svých her, ale ony si sednou na zem a ani se nehnou. Taková hra Majdu nebaví a tak si jde záhy hledat jinou zábavu a slepice mají zase klid. Doma jsem se věnoval úklidu svého PC koutku když jsem uslyšel takový ten slepičí křik, jsou-li v nebezpečí. Juknu přes okno na dvůr a Majda měla v parádě kohoutka. Pootevřel jsem okno a zahartusil. Majda zklamaně přerušila svoji rozjetou zábavu. Kohoutek s polámanými zadními péry chvíli postával a pak se opět odvážně vydal na průzkum do zahrady. Kohout hold není slepice a na místo zalehnutí, před Majdou prchal. Nic naplat, šel jsem a Majdu pokáral a vůbec poprvé zavřel do kotce a zase šel uklízet ten svůj PC koutek. Majda kňučela a vyváděla, tak jsem šel ven, Igor nechápavě chodil okolo kotce a nějak mu to nabylo celé jasné. Tak jsem mu to ujasnil a byť bezdůvodně, také jsem ho zavřel do kotce, abych měl klid. Po setmění jsem se šel podívat, jak se připravují loňské slepice s těmi novými včetně kohoutka na spánek. A ejhle. V kurníku na hřadlech byla mě dobře známá drůbeží sestava a s té nové drůbeže nikdo. Majda v kotci koukala nejistě, Igor se tvářil tak nějak poťouchle. Šel jsem domů, nasadil baterku čelovku, Milence jsem tak též dal baterku a vyrazili jsme do temné zahrady hledat slepičky a kohoutka. Po chvilce jsme měli první nález, ale také poslední, byť jsme prohledali celou zahradu, dílnu, altán a všechny slepičí schovávačky pod okrasnými dřevinami. Tak jsme vypustili psa Igora. Hned měl jasno, byť s kotce nemohl vidět kam že se ty slepičky šly na noc schovat. Přestože jsme to v dílně s Milenkou prohlíželi, nic jsme neviděli. Igor stál a koukal pod pracovní stůl, zaklekl jsem a kohoutek tam. Vyndal jsem ho odnesl do kurníku. Igor se postavil k velké papírové bedně od obývacího křesla, kterou jsem tam zatím odložil. Odklopil jsem ji a to již po druhé a nic, než prázdné pytle od psího krmení, které jsem tam dal o den dříve. Igor si trval na svém. Vzal jsem ty igelitové pytle a jejda, je to nějaké těžké. A byla tam, slepička jedna šikovná i mazaná. Igora jsem vychválil až do psích nebes, vypustil Majdu a opět jsem si uvědomil, jaký je člověk nadutý břídil, jen proto, že své myšlenky dokáže přeměnit v hmotné statky, sám sebe přeměnit nedokáže.

23.9.2013 v 11:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 327 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Právě dnes - Tomio Okamura

Dnes navečer navštívil naše malé ospalé, deštěm zkrápěné městečko Tomio Okamura. V rámci předvolební kampaně hnutí Úsvit přišel se svojí kůži na trh, lépe řečen, do velkého sálu v Kláštereckém zámku, aby nám přiblížil své názory, návrhy i životní postoje. Jelikož čtu jeho příspěvky, články převážně na Internetu, viděl a slyšel jsem ho i v televizi, má očekávání byla smíšená. Neb jeho záběr činností je široký a obava, že se bude jednat o klasické předvolební slibování a vymývání mozků se do mé mysli také vtírala. Nic s toho, se nekonalo. Od 19:00 do 21:30 hodin to bylo příjemné poslouchání. Tomio Okamura se hned v úvodu ukázal jako zkušený řečník, kterých známe mnoho, ale u něho to bylo od počátku takové domácké. Mluvil s patra, občas nakoukl do své knihy, aby ocitoval sám sebe. Jistě že takových besed už absolvoval mnoho, přesto si troufnu říci, že to neměl nijak striktně připravené a rozdělené a ani to nebylo nabiflované či z paměti sypané. Občas na chvilku odbočil od tématu a zase se vrátil, občas si položil otázku a sám si odpověděl. Ke konci mu zřejmě ubývalo sil a tak ztratil na chvilku nit, jak se říká, ale rychle se zorientoval a pokračoval k závěru. Pohodové a zajímavé na jeho vyprávění bylo hned několik věcí. Tou první příjemností byl obsah jeho slov. Slova, věty které od politiků jen tak neuslyšíte. Mluvil asi tak, jako by to vyprávěl můj soused. Druhá příjemnost byla ve formě, která stála na obyčejné slušnosti. Třetí příjemnost tkvěla v jednoduchosti jeho návrhů a možných řešení. Byl jsem jeho slovy potěšen a zároveň příjemně donucen k zamyšlení sám nad sebou. S vyprávění i odpovědí na dotazy, mě Tomio Okamura jednoznačně přesvědčil o tom, že dostavit se čas od času k volební urně opravdu nestačí. Jak se rozhodnout ? Vstoupím aktivně do správy věcí nás všech, protože mi všichni, jsem i já ? V každém případě, bude-li mít Tomio Okamura někdo okolo vás přednášku, zajděte. Je to určitě lepší jak všechny televize a jako bonus, jak se dnes říká, jsem si s jeho vyprávění doostřil společnou fotografii našich médií.

18.9.2013 v 23:44 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 4811 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Právě dnes - Tchýně

Moje tchýně nepatří mezi ty, kterým zeťové přejí jen dva zuby, aby jim tím jedním zubem otvírali lahváče a aby je ten druhý zub neustále bolel. Moje tchýně je hodná pracovitá žena, starostlivá a tolerantní maminka. Když mi manželka řekla, že její matka přijede na celou sobotu, protože u nich v bytě malují a dala mi lísteček s nákupem, nebědoval jsem ani neláteřil, mám svoji tchýni rád. Mimo jiné jsem měl za úkol koupit fialovou kulatou svíčku pro Helenku, kamarádku mé tchýně. Fialovou kulatou svíčku jsem v manželkou popsaném regále nenašel, tak jsem vzal hranatou. Navíc byla mnohem lacinější, tak jsem za ušetřený peníz koupil synovy na chodbu nástěnný věšák. Když jsem s nákupem dorazil domů, manželka se nad fialovou svíčkou zhrozila, ale věšák pochválila. Svíčku si ani neprohlédla, jen poznamenala, že s mamkou po obědě zajedou do obchodu a tu svíčku vymění. Dorazila tchýně, kávička, pohodička. Když došlo na tu krásnou fialovou svíčku, tchýně se rozesmála a povídá. To by Helenka koukala, kdybych jí to dala pod vánoční stromeček. A zase se matka s dcerou smály. I já se rozesmál, když jsem si všiml prolisovaného kříže v krásně fialové dóze svíčky. No co, povídám. Když je Helenka tou fialovou tak posedlá, alespoň bude dopředu vědět, jak bude mít krásně vyštafírovaný pomník fialovou svíčkou. Po obědě zajeli do obchodu a místo fialové svíčky mě po návratu tchýně hrdě ukazovala velmi pohlednou fialovou plechovou krabici s ještě pohlednější lahvičkou s fialovou tekutinou ve fialovém polstrování uvnitř a to vše, velmi vzhledně popsáno nápisem Smell of death. ( Vůně smrti ) V duchu jsem se rozchechtal, ale mlčel. Manželka v podvečer odjela se svojí mamkou za účelem pomoci ji uklidit byt po malování a já šel spiklenecky na pivo s vírou, že nikdo ten nápis do vánoc neodhalí.

15.9.2013 v 13:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 650 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Právě dnes - Fór

Od dětských let mě pronásleduje vlastní myšlenka, že jednou budu spisovatel. Léta jdou, dělal jsem kde co, ale napsáno nemám nic. Ještě dlouho bych chtěl dělat kde co a taky bych chtěl něco napsat. Blog, je možná tou dobrou příležitostí. Nečekejte v dalších řádcích nic oslnivého. Nadpis, Právě dnes .* možná uvidíte častěji a možná si ho s chutí či s nechutí otevřete. Právě dnes není zrovna originální název, ale pokusím se přes klávesnici zprostředkovat to, co se okolo mne ten den událo, nebo i to, co se odehrálo jen v mé hlavě. Jelikož jsem tvor poměrně aktivní, nikoliv rychlí, spíše bych to typoval na události spředené s mých překotných myšlenek. Myšlenky jsou takové nevyzpytatelné potvory, jako byla právě ta dnešní. Nedělal jsem nic světoborného ani převratného a tak se u mne spíše jednalo o rutinní činnost než nějaké pionýrské dobrodružství. A jelikož jsem byl při té práci sám, a osoby, které vstoupili do mých myšlenkách se v mé blízkosti nevyskytovali, o to více mě ty vlastní myšlenky překvapili i pobavili. Posuďte sami. Ptá se vnuk dědy. Dědo, jak poznám že jsem si vybral tu pravou ? Děda po chvilce přemýšlení odpověděl. No, za mlada, když se ti něco povede, tak ti dá. Po letech, když se ti něco povede, tak ti dá také, ale jen najíst.

13.9.2013 v 22:06 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 417 | Diskuse

Ivo Ladenberger

Další dvouletku mám za sebou.

Po dvou letech jsem dostal výpověď a tak jsem musel na Úřad práce. Za ty dva roky se toho dost podstatného změnilo, je třeba říci, hlavně pro nezaměstnané, kteří se jdou zaregistrovat na Úřad práce, nechtějí-li padnut díky povinnému zdravotnímu pojištění do spárů exekutora. Tak se musíte zaregistrovat na příslušném Úřadu práce a stát, velkoryse zdravotní pojištění za registrovaného nezaměstnaného zaplatí, byť práci mu nedá, aby mi ta hrstka bohatých nehubovala. Před dvěma roky byl v našem městě Úřad práce v samostatném, sice starším, ale dostačujícím domě. V rámci spořivého běsnění převážně politiků, pánů Nečase a Kalouska přestěhovali v našem městě Úřad práce na jednu chodbu s administrativou, poskytující státní sociální dávky a příspěvky. Dva různé světy na jedné chodbě ? Na této chodbě jsem strávil devadesát pět minut. Po první čtvrthodince jsem si všiml, že žadatelé a příjemci státní sociální podpory jsou lidé povahy veselé až bezstarostné. Staří nebo mladí, všichni se dobře znali, vyměňovali si poznatky a zkušenosti ze života. Věděli, jak jednat s úřednicemi, které rozsvěcovaly světlo nad dveřmi s nápisem Vstupte A nebo Vstupte B. Když já vstoupil na chodbu těchto dvou světů, seděla tam mimo jiné postarší paní, dám jí v tomto příběhu jméno paní Mórová. Tato dáma tam seděla a čekala na příspěvek pět tisíc korun, za účelem pořízení nové pračky, neb jak sama říkala, s tou starou, už se zlobit nebude. Příchozí i odchozí žadatelé a příjemci státní sociální podpory ji ujišťovali, že na to má nárok. Za těch devadesát pět minut dveřmi se střídavě se rozsvěcujícími písmeny A nebo B prošlo okolo třiceti lidí. Nás, žadatelů o vzetí do evidence Úřadu práce bylo pět. Na naše předem vyplněné tiskopisy lačnili čtyři úřednice a jeden úředník kdesi za rohem, který fungoval jako nápověda. Nebyla-li si úřednice s něčím jista, úředník ji hlasitě s vedlejší místnosti sdělil potřebnou informaci. Naše pětičlenná skupina byla složena s jedné slečny a mladíka okolo dvaceti let. Jedním pánem, který překročil šedesátku, já a shodou okolností Alena, moje známá. Oba jsme ve věku, kdy je mládí to tam a do důchodu máme daleko. Tak jsme si povídali a chtě nechtě přišlo i na to, jak jsme se na té chodbě ocitli. U mě byla ta výpověď tak říkajíc, blesk s čistého nebe. Až dva dny před definitivním odchodem s práce jsem se dozvěděl, že to nebe nebylo zase tak čisté a blesky byli hned dva. Švagr stínového vedoucího a bratranec manželky vedoucího. Naštvaný jsem byl, ale záhy mě to přešlo. Plat nic moc, každý den dojíždět vlastním autem šedesát kilometrů, svačit na dílně, kde se svařuje, lakuje a kdykoliv mohl přijít majitel či jeho syn a našince počastovat těmi nejhrubšími vulgarismy, jaké Český jazyk zná. A nebo, našince poslal pracovat na své soukromé sídlo s tím, že prodlevu ve výrobě musel našinec nějak dohnat. Zkrátka továrna i páni továrníci s dob, tak před sto lety, jen ten jejich nemovitý i movitý majetek měl současný kabát. Kamarádka Alena na tom nebyla o moc lépe. Několik let dojížděla denně do práce dvě stě kilometrů, protože, se firma odstěhovala s našeho městečka do hlavního města. Byť měla dosti vysokou mzdu, dostala nabídku na práci v asi patnáct kilometrů vzdálené továrničce na stáčení minerální vody. Suma sumárum dostala nižší mzdu, ale ušetřila za dopravu a hlavně jí zbylo více neocenitelného času pro sebe, rodinu i známé. Pár dní před vypršením zkušební lhůty koupila stáčírnu nadnárodní společnost a ji vzhledem k věku a zkušební lhůtě okamžitě propustili. Oba jsme poctivě pracovali, vrchnosti slušné žití zajišťovali, nic jsme neprovedli, přesto jsme na dlažbě skončili. A tak jsme si vyslechli od paní Mórové mimo jiné i to, jak chudák její vnuk trpí bez cigaret a pořádného jídla ve vazbě za to, že nadával přes plot nějakému gadžovi. A ten hajzl si to nahrával na video a zavolal policajty. Když už to vypadalo, že kamarádka Alena již podstoupí první část registrace uchazeče o zaměstnání, byla úřednicí odmítnuta a vyzvána k vyčkání. Alena si po

4.9.2013 v 23:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 641 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 622
Kdo mě zná, ví. Kdo mě nezná, možná nepochopí. Internet mnohé vzal, ale i mnohé dal. A tak i já se pokusím v tomto prostředí vystavit své názory, postřehy i svoji fantasii. Ledacos si pamatuji a dosavadní život prožívám za plného vědomí . . .

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.