Na potulkách po zemi Moravské jsem po ránu dorazil do dědiny a s ranním rozjímáním jsem si ani nepřečetl cedulu, jak se ta dědina vlastně jmenuje. Neomylná vůně pálenice dala mým nohám směr. Vstoupím do další ulice, vůně pálenice zesiluje. Skoro na konci té ulice stojí podivné monstrum na velikých kolech, ale kočár to není. Kdesi nad tým monstrem stoupá jemný dým a okolo té mašiny chodí chlapík v jakém si lokajském kroji. Když přijdu blíž, vidím že je to pálenice na kolech a před sebou má jakýsi uhlák, ale bez uhla.
Pěkné dopoledne, pozdravil jsem pána, který zrovna házel borové kořeny pod kotel. Dobrý, dobrý, odpověděl. S pod kapáku vzal téměř plnů štamprlu, podal mě ji. Koštněte. Trochu jsem ji očichal a hned jsem věděl že je to prvotřídní kvalita. Vypil jsem štamprlu, vrátil ji do fronty prázdných štamprlat pod kapák. Vynikající, povídám. No bodejď, odpověděl pán v lokajském kroji. To je recept našich pradědů. Svět se mění, ale dobrá slivovica a smrt zostávajů. A na co máte před tu pálenicu ten monstr vagón, ptám se. Však za chvíli uvidíte. Dnes vyprovázíme na poslední cestu Vlašského krála. V tejto chalupě se Bohuš narodil. No a na ten monster vagón, jak říkáte, ho v truhle naložíme a přes ring na hřbitov povozíme. Vždyť pobuďte a všechno uvidíte. Už to začalo, řekl pán v lokajském kroji a podíval se na druhý konec ulice. Tam stál farář s dvěma ministranty. Ministranti rozhoupali trojhlasné zvonky a farář rozhoupal nádobu s kadidlem s které se začalo kouřit. Pán v lokajském kroji cvrknul do manometru, posunul frontu štamprlat pod kapákem a jedno štamprle mi podal. S obou stran ulice začali přicházet lidé ve svátečním šatu nebo v krojích. Povídali si i se smáli. Hned mi došlo, že by si Vlašský král žádné nářky na poslední cestě asi ani nepřál. Pán v lokajském kroji pošteloval ventil na pálenici a plnil jednu štamprlu za druhou. Lidé si je brali a prázdné vracali na oblískaný plech do fronty pod kapák. S chalupy vynesli čtyři statní ogaři v prastarých vojenských uniformách krásně zdobenů truhlu s Vlašským králom a usadili ji na monster vagón. Před pojízdnou pálenicou se sešikovali muzikanti, za pojízdnou pálenicou se dle momentálního královského protokolu seřadili všechny čtyři manželky a houf děcek, od dospělých až po jedno batole. Ta nejmladší a nejvíce uplakaná se postavila doprostřed na špici hloučku pozůstalých. Za ně se postavili ostatní účastníci. Pán v lokajském kroji pozoroval faráře a když přestal farář mávat kadidlem, ministrantské zvonky doklinkali, pán zavexloval červenou pákou, zmáčkl červený knoflík a pojízdná pálenica se v tichosti a pomalu rozjela. Muzikanti se před pojízdnou pálenicou dali do pochodu a začali hrát říznou písničku. Pan farář na konci průvodu jakoby kontroloval kdo se dostavil a kdo ne. Průvod prošel dvěma ulicami a namířil si to přes ring rovnou před místní šenk. Hostinský vyběhl ze dveří s dvěma bílími vějíři piv. Průvod se rozpadl jako ty šenkýřovo vějíře. U morového sloupu uprostřed rinku si starosta stoupl za kecpult a za nezájmu všech přítomných cosi řečnil. Větší zájem projevili lidé kamarádům a podaným, kteří se střídali za kecpultem po starostovi. Ve všeobecném hemžení si prodíral cestu hospodský s vějíři plných a prázdných půllitrů a lide se chodili posilnit k pojízdné pálenici. Když kecpult osiřel, ministranti s farářem si stoupli na roh ulice ústící s rinku, směr hřbitov a začali zvonit. Účastníci poslední cesty Vlašského krále se začali řadit za pojízdnou pálenicu a muzikanti se přesunuli na konec průvodu. Ministrantské zvonky utichli a tím předali slovo muzikantům. S prvními tóny se průvod dal do pohybu. Muzika vyhrávala, lidé si povídali a věnovali se rychlo chůzi k pálenici a zpět. Po projití tří ulic se ocitl průvod za vsí a ve zvolněném tempu stoupal na nejbližší vršek, na místní hřbitov. Hrobník otevřel hřbitovní bránu dokořán a už spěchal vstříc průvodu.
Letmo pozdravil faráře s ministranty a už natahoval ruku po štamprly, kterou mu pán v lokajském kroji od pojízdné pálenice podával. Průvod se rychle rozprostřel okolo připraveného hrobu a ti samí ogaři spustili truhlu s ostatky Vlašského krála na špagátech do útrob Země. Farář stereotypně odříkal s paměti lety naučené slova na poslední cestu. Lidé házali do jámy na ten honosný futrál hlínu a květiny. Manželky po Vlašskom králi zesílili své nářky. Muzikanti se sešikovali na hlavní cestě a za nimi se usadila pojízdná pálenica. Pán v lokajském kroji přiložil pod kotel, pošteloval ventil a už to zase teklo proudem. Lidé se začli srocovat okolo pálenice a pomalu dávali do hromady průvod na zpáteční cestu do dědiny. Nad hrobem zůstal stát bratranec Vlašského krála, který odmítl převzít trůn. Hodil snítku vavřínu na rakev a holinkou shrnul do jámy trochu hlíny a řekl. Bohušu, Bohušu, kdyby si tolik neslopál, mohli zme toho pospolu ještě hodně vypiť. Teď se s tebou a těma hovadama budu lúčit v našem šenku sám. Jak to dopadlo nevím, protože jsem se probudil.
