Sním i bdím

Jako každý den jsem vartoval u vchodu do hypermarketu. A jako každý den tam přijde spousta různých lidí, různého věku, vzhledu i pohlaví. Ale jen zřídka přijde žena, která mně jak se tak říká, vyrazí dech. Dnes přišla. Hned na první pohled a na dost velkou vzdálenost jsem se do ní zamiloval. Platonicky, samozřejmě. Jako by to vycítila a usmála se na mně. Ten její úsměv, ostré, ale jemné kontury jejího obličeje mi nechtěli odejít s očí. Než zmizela mezi regály a lidmi kdesi v útrobách obchodu, všiml jsem si jejího dobře vytvarovaného těla, což mně opojilo ještě více a ten její úsměv jsem měl pořád před očima. Byla dost vysoká, snad ne vyšší než já. Měla kozačky na vysokém kramfleku, uklidňoval jsem sám sebe. Když se za nedlouho objevila u pokladen, neodolal jsem, abych si ji neprohlédl. Opravdu byla v mých očích moc a moc krásná. Dlouhé světle hnědé vlasy, oči tmavě hnědé, že se nedali rozpoznat panenky. Pleť měla spíše do hněda, bujné poprsí a dost dlouhé rovné nohy. Viděla, že ji okukuji, přesto se na mně tak nějak divně, ale příjemně usmívala. Nefandi si, řekl jsem si v duchu a odvrátil zrak jinam. Dlouho jsem to nevydržel. Pomalu jsem otáčel hlavu a už s dost ostrého úhlu jsem viděl, že na mě kouká. Dívala se na mne a pořád se usmívala. Že bychom se znali? Optal jsem se sám sebe. Určitě ne, paměť mám dobrou a na tuto krásku bych určitě nezapomněl. Rychle jsem si odpověděl. Její téměř celá postava zmizela za pokladnou a boxem na cigarety. Využil jsem toho a přešel na druhou stranu. Když odcházela od pokladny, šel jsem ji naproti, pln odhodlání ji oslovit. Já se díval na ni, ona na mně, pořád s tím stejným úsměvem. Já se asi tvářil jako idiot. Když jsme byli od sebe vzdáleni asi dva metry, její obličej ten krásný úsměv opustil, sklopila oči i hlavu a rychle mi míjela. Zmohl jsem se akorát na kdysi pilně natrénovaný vojenský obrat čelem vzad a asi dost přihlouple se koukal na tu vzdalující se krásu. Když to oslnění přešlo, vyšel jsem před obchod a prohlédl jsem si celé parkoviště, ale ji jsem nespatřil. Snad přijde zítra, pomyslil jsem si. Nepřišla. Další dva dny také nepřišla, byť jsem si byl vědom toho, že mohu vidět každého, kdo do obchodu přijde. Třetí den na mě mávala dračice Radka telefonním sluchátkem s informačního centra. Nějaká ženská, chce mluvit s pánem, co nosí culíka. A ty jsi tu jediný. Vyhrkla Radka a podala mi telefon. Haló, řekl jsem hloupě do sluchátka. Dobrý den, řekl příjemně hluboký, ale hladký ženský hlas na druhé straně. Dobrý den, odvětil jsem značně nervózně s přesvědčení, že to volá určitě ona. Chtěla bych přinést drobný nákup až do domu. Poskytnete mi tuto službu? Zeptala se klidně. No, vlastně to neděláme, ale samozřejmě je to možné. Jak moc na ten nákup pospícháte? Motal jsem páté přes deváté. Nepospíchám. Jen bych si přála, aby jste mi ho doručil vy osobně. Hm,hm. Děkuji za důvěru paní, ale já vám ho mohu doručit až po osmé večer, až mi skončí služba. Vymáčkl jsem ze sebe v celku souvisle. Nevadí, odvětila. Mohu vám nadiktovat ten nákup ? Zeptala se. Ano, jistě, momentík, vezmu si tužku a papír. Odvětil jsem. Dračice Radka měla našponované uši a hbitě mi podala tužku i papír. Aby si udržela dobré místo k odposlechu, ukazováčkem pravé ruky se jala papír přidržet a mocně kývala hlavou, ať už píši. Zatím co s Radkou cloumala zvědavost, se mnou cloumala nejistota i starost, neb jsem měl v peněžence něco málo přes stovku. Můžete diktovat paní, zahuhňal jsem do sluchátka. Šampaňské, čerstvé jahody, sušené brusinky, citron, zázvor, čerstvý křen a uzené koleno. Adresu si nepište, tu si zapamatujte. Ztlumila hlas a řekla mi adresu. Vím kde to je paní, nejpozději ve 20:20 jsem tam i s nákupem. Výborně, už se těším, řekla pobaveně. Až přijdete, zazvoňte jednou dlouze a jednou krátce. Spolehněte se paní, vše bude tak jak si přejete. Zavěsila. Dračice Radka kroutila nevěřícně hlavou. Já tě nepoznávám, choval ses jak prvňáček. Co je to za ženskou ? Vyzvídala dračice Radka. Nevím. Odvětil jsem zmateně. Lžeš. Po

Po cestě s nákupem na zadanou adresu jsem si všiml malých modrofialových kytiček u chodníku. Několik jsem jich utrhl a stéblem trávy svázal do mini pugétu a uložil na vrh nákupu v tašce. Byl jsem na místě.Zazvonil jsem jednou dlouze a hned krátce. Bzučák v brance mi oznámil že mohu vstoupit. Šel jsem po krátkém chodníčku k domu, vchodové dveře se začali pomalu otevírat. Byla to ona i s tím svým příjemným úsměvem. Měla na sobě s husté elastické krajky přilnavé dlouhé šaty, které zvýrazňovali její dokonalé tvary. Na nohou měla bačkory v podobě hnědo bílých pejsků. Inu domácí pohodlí nadevše, pomyslel jsem si. Dobrý podvečer, tak jsem tu s tím nákupem. Zahájil jsem konverzaci dost neomaleně. Děkuji, jste laskav. Půjdete dál ? Odpověděla. A asi postřehla mé zaváhání a dodala. Nenutím vás, ale vaše návštěva mě určitě potěší. Odstoupila od dveří a jak jsem ji míjel, postřehl jsem, že pod těmi krásnými šaty nic nemá. Polilo mě horko. Nabídla mi ruku. Jsem Zoja,řekla. Já Ivo, špitl jsem a ani nevím jak, byl ze vzájemného stisku rukou dlouhý vřelí a krásný polibek. Zoja mě rukou nasměrovala do obývacího pokoje, odebrala mi tašku s nákupem a zmizela asi v kuchyni. Je to skutečnost nebo sen, ptal jsem se sám sebe a štípal se do stehna. Pravda i sen, pomyslel jsem si a usedl do křesla. Zoja tiše připlula a podala mě ty samé psí bačkory akorát o dost větší. Nohy v suchu a teple, celé tělo v pohodě, zafilozofoval jsem si nahlas. Přesně tak, odvětila Zoja a usedla na boku křesla vedle mě. V okamžiku, kdy jsem hleděl na její spodní část a můj pohled se zastavil na čtveřici komických psích bačkor jsem ucítil prudké uvolnění svých vlasů. Zoja mi umě přestřihla gumičku mého culíku. Zajela mi prsty do vlasů a přiblížila se k polibku. Jak si pod vědomě jsme se postavili a Zoja mi začala rozepínat knoflíčky u košile, kterou mi záhy sundala, ale kravatu mi na krku ponechala. Pak mi začala svlékat kalhoty a trošku se zarazila, když zjistila, že nemám spodní prádlo.V psích bačkůrkách s kravatou jsem si připadal trapně, ale další očekávání bylo mnohem silnější.Najednou se Zoja otočila a chtěla kamsi jít, chytl jsem ji za ruku. Zůstala nehybně stát zády ke mě. Z boku křesla jsem vzal odložené nůžky a sesunul se do pokleku. Uchopil spodní okraj šatů a začal střihat směrem na horu. Zoja stála nehybně, ale cítil jsem příjemné napětí. Jak jsem pomalu střihal, objevovali se mi krásná lýtka, stehna a když se spodní břit nůžek blížil k hýždím, napnuli se Zoje všechny svaly na těle. Nůžky s šatem jsem trochu oddálil od těla střihal dále. Začal se objevovat oblý pevný zadek a průhledem v rozkroku se zaleskl cíl našeho počínání. Pomalu jsem stoupal a střihal centimetr po centimetru. Když jsem minul útlý pas a střihal blíže ke krku, Zoja chytla své šaty na ramenou v očekávání konce mého počínání. V omámení roztoužených smyslů jsem si na poslední chvíli všiml drobného řetízku okolo krku Zoji a jen tak, tak, že jsem ho nepřestřihl. S posledním střihnutím nůžek se ke mně začala Zoja pomalu otáčet. Snažil jsem se tlumit své rozbouřené vášně a tak jsem si dal své ruce za záda. Když byla ke mně Zoja čelem, uvolnila v rukou rozstřižené šaty a ty se pomalu a tiše sesunuli na podlahu. Mé nenechavé a natěšené ruce odmítli můj zdrženlivý rozum a jali se objímat, hladit a laskat ty krásy těla Zoji. A jemné ruce Zoji zase na oplátku prozkoumávali tělo mé. Zoja mnou začala pomalu otáčet a pomalu mě vedla ke dveřím do vedlejší místnosti. Když jsem se opřel zády o dveře, povolili a Zoja se mnou couvala dál. Narazil jsem nohou na něco vysokého, měkkého i tvrdého zároveň. Intenzivní vnímání přes ruce i rty nebylo v mém mozku dost prostoru na přemýšlení. Zoja zatlačila ještě více a tak jsem s žuchnutím dosedl a hned se vyhoupl. Vodní postel. Má představa o jejím protržení a následné zpětné vlně odbarvené od stěn zpět, byla Zojou okamžitě zahnána, když mě za neustálého pohupování sunula dál, do středu postele. A pak už jsme se houpali a houpali . . .