Další dvouletku mám za sebou.

Po dvou letech jsem dostal výpověď a tak jsem musel na Úřad práce. Za ty dva roky se toho dost podstatného změnilo, je třeba říci, hlavně pro nezaměstnané, kteří se jdou zaregistrovat na Úřad práce, nechtějí-li padnut díky povinnému zdravotnímu pojištění do spárů exekutora. Tak se musíte zaregistrovat na příslušném Úřadu práce a stát, velkoryse zdravotní pojištění za registrovaného nezaměstnaného zaplatí, byť práci mu nedá, aby mi ta hrstka bohatých nehubovala. Před dvěma roky byl v našem městě Úřad práce v samostatném, sice starším, ale dostačujícím domě. V rámci spořivého běsnění převážně politiků, pánů Nečase a Kalouska přestěhovali v našem městě Úřad práce na jednu chodbu s administrativou, poskytující státní sociální dávky a příspěvky. Dva různé světy na jedné chodbě ? Na této chodbě jsem strávil devadesát pět minut. Po první čtvrthodince jsem si všiml, že žadatelé a příjemci státní sociální podpory jsou lidé povahy veselé až bezstarostné. Staří nebo mladí, všichni se dobře znali, vyměňovali si poznatky a zkušenosti ze života. Věděli, jak jednat s úřednicemi, které rozsvěcovaly světlo nad dveřmi s nápisem Vstupte A nebo Vstupte B. Když já vstoupil na chodbu těchto dvou světů, seděla tam mimo jiné postarší paní, dám jí v tomto příběhu jméno paní Mórová. Tato dáma tam seděla a čekala na příspěvek pět tisíc korun, za účelem pořízení nové pračky, neb jak sama říkala, s tou starou, už se zlobit nebude. Příchozí i odchozí žadatelé a příjemci státní sociální podpory ji ujišťovali, že na to má nárok. Za těch devadesát pět minut  dveřmi se střídavě se rozsvěcujícími písmeny A nebo B prošlo okolo třiceti lidí. Nás, žadatelů o vzetí do evidence Úřadu práce bylo pět. Na naše předem vyplněné tiskopisy lačnili čtyři úřednice a jeden úředník kdesi za rohem, který fungoval jako nápověda. Nebyla-li si úřednice s něčím jista, úředník ji hlasitě s vedlejší místnosti sdělil potřebnou informaci. Naše pětičlenná skupina byla složena s jedné slečny a mladíka okolo dvaceti let. Jedním pánem, který překročil šedesátku, já a shodou okolností Alena, moje známá. Oba jsme ve věku, kdy je mládí to tam a do důchodu máme daleko. Tak jsme si povídali a chtě nechtě přišlo i na to, jak jsme se na té chodbě ocitli. U mě byla ta výpověď tak říkajíc, blesk s čistého nebe. Až dva dny před definitivním odchodem s práce jsem se dozvěděl, že to nebe nebylo zase tak čisté a blesky byli hned dva. Švagr stínového vedoucího a bratranec manželky vedoucího. Naštvaný jsem byl, ale záhy mě to přešlo. Plat nic moc, každý den dojíždět vlastním autem šedesát kilometrů, svačit na dílně, kde se svařuje, lakuje a kdykoliv mohl přijít majitel či jeho syn a našince počastovat těmi nejhrubšími vulgarismy, jaké Český jazyk zná. A nebo, našince poslal pracovat na své soukromé sídlo s tím, že prodlevu ve výrobě musel našinec nějak dohnat. Zkrátka továrna i páni továrníci s dob, tak před sto lety, jen ten jejich nemovitý i movitý majetek měl současný kabát. Kamarádka Alena na tom nebyla o moc lépe. Několik let dojížděla denně do práce dvě stě kilometrů, protože, se firma odstěhovala s našeho městečka do hlavního města. Byť měla dosti vysokou mzdu, dostala nabídku na práci v asi patnáct kilometrů vzdálené továrničce na stáčení minerální vody. Suma sumárum dostala nižší mzdu, ale ušetřila za dopravu a hlavně jí zbylo více neocenitelného času pro sebe, rodinu i známé. Pár dní před vypršením zkušební lhůty koupila stáčírnu nadnárodní společnost a ji vzhledem k věku a zkušební lhůtě okamžitě propustili. Oba jsme poctivě pracovali, vrchnosti slušné žití zajišťovali, nic jsme neprovedli, přesto jsme na dlažbě skončili. A tak jsme si vyslechli od paní Mórové mimo jiné i to, jak chudák její vnuk trpí bez cigaret a pořádného jídla ve vazbě za to, že nadával přes plot nějakému gadžovi. A ten hajzl si to nahrával na video a zavolal policajty. Když už to vypadalo, že kamarádka Alena již podstoupí první část registrace uchazeče o zaměstnání, byla úřednicí odmítnuta a vyzvána k vyčkání. Alena si po