Výlet na Štědrý den ( II. )

Před osmou jsem se rozloučil s maminkou a šel za kamarády na Panču. Velké bylo moje překvapení, když u stolu seděl Jéňa s průvodčí Janou a s Hedvikou. Všichni se tvářili dost kysele. Čau lidi, povídám s úsměvem, abych trochu uvolnil ledy. Ahoj, hlesla Hedvika. Dlouho jsme se neviděli, utrousila průvodčí Jana. Jéňa neříkal nic, ale vracela se mu radost do očí v pevné výře, že se vše vysvětlí. Tak co Jano? Jaká byla véča u Jéni doma ? Zeptal jsem se. Jana nasadila opravdový úsměv a řekla. No, po pravdě řečeno byl to dost hloupý nápad, ale Jéňovo rodiče to vzali tak jak to bylo a dokonce jsem dostala dárek a s kapsy vyndala mini knížečku, Křížovky na cesty. No tak super, povídám, ale to už se ke stolu blížil Sláveček, pozdravili jsme se a přijali od servírky paní Machové pivo. Ta si nás všechny zrentgenovala tím svým přísným pohledem a pak zatahala Jéňu za límeček u košile a zeptala se. Ježíšek ? Jéňa přikývl a paní Machová si šla opět po své práci. A co ty Jéňo, jak si doma zabodoval s Becherovkou a Uherákem ? Nezabodoval, odpověděl Jéňa. Mám to i s tou taškou v šatně pro případ ztroskotání., ty vole. Pro naše už jsem dárky měl. A co ty Hedviko, že ses tu tak nečekaně vyloupla, pokračoval Sláveček ve vyzvídání. Ále, mávla rukou Hedvika. Pohádala jsem se s mámou, tak jsem šla na vlak a jsem tu. Do hospody se přiřítil Čipera a hned se hrnul k našemu stolu. Nazdár všichni, halekal Čipera. Přeji šťastné a veselé. A co tady dělá ta konduktérka kluci? Tu jste si omylem vzali s vlaku jako zavazadlo? Vtipkoval Čipera. Náhodou, jsou hodný, nechtěli mě nechat v Karlových Varech samotnou samotinkou, odpověděla mu Jana. No to já bych tě tam taky nenechal, holedbal se Čipera. Trochu znejistěl, když se ve dveřích objevila jeho favoritka Karkula. Židle okolo stolu přibývali, stůl se zaplnil nápoji a cigaretami, hladina hluku převážně se smíchu rostla. Do chvilky ticha se vklínil Čipera. Tak jsem slyšel Mánička, že jsi odborník přes nakupování vlny, hlaholil Čipera na půl lokálu. Uklidni hormon Čipero, povídám mu. Já zase slyšel, jak si Karkule kupoval podprsenku. A když se tě prodavačka zeptala jak velkou, prý si zrudnul až za ušima a ukázal si jí lehce otevřenou dlaň. Zatímco mi jsme se chechtali na celé kolo, Čipera blednul a Karkule se dral do tváře vztek. Nikdo neměl odvahu ani drzost se jí zeptat, jakou podprsenku pod stromeček dostala, protože jsme věděli, že lehce otevřená dlań Čiperovo ruky by pokryla s bídou půlku prsu Karkuly. Přišla paní Machová a začala počítat lístek. Tázavě jsme na ni pohlédli. No co čučíte, jste moc hluční, tak se přesunete vedle. Muzikanti už tam jsou a tady budou mít hosti klid. Je přeci Štědrý den a proto teplá kuchyně pojede až do 22:00 hodin a ne všichni sváteční hosté jsou na to vaše věčné chechtání zvědaví. V celku nám to bylo jedno, tam vedle, do vinárny, bychom později šly tak jako tak. I když jsme tam vždycky chodili až po půlce produkce, protože to už se neplatilo vstupné. Dnes jsme byli mile překvapeni, když za dveřmi stolek pro kasír bábu ani nebyl. Kapelník, saxofonista, moderátor a mistrný hráč na tamburínu pan Tesárek nás s malého pódia v rohu zval dál se slovy. No jen pojďte, vy bando, dneska je to zadarmo, je přece Štědrý den. A ty krásný slečny vám nadělil ježíšek? To budou některé dámy zklamány, když nebudou mít tanečníky. Asi jsme se moc netvářili, protože bubeník i harmonikář se evidentně pohledem na nás, bavili. Hedvika hned zatahala Jéňu za rukáv a jaký prý dámy? Jéňa mávl rukou v domnění, že tu otázku odehnal. Sedli jsme si k velkému stolu za rohem od tanečního parketu, kde jsme to měli nejblíže k baru a na záchod. Když jsme se usadili s po za baru se vynořila barmanka Marika, zakoulela teatrálně očima a řekla. No to jsem ráda že jste přišly, aspoň se tu nebudu nudit. A co si dáte ? Pivo a holkám flašku červeného, odvětil Jéňa.

Marika byla asi o deset let starší než mi a jen tak mezi námi jsme jí říkali Zápaďanda, protože furt opěvovala západ a jeho textilní výrobky. Byla to Jéňova vvzdálená sestřenice, byla to krásná ženská od přírody a ještě uměla tu svojí krásu hodně vyzdvihnout i když na sobě měla jen stejnokroj servírky. Když vystavěla do hliníkového kulatého tácu něco piv a lahev červeného se sklem, vyslala svůj laserový pohled k našemu stolu. Nikdo s kluků se jí stejně do očí nedíval, všichni jsme čučeli na její nadmutý výstřih. Mánička skoč proto, vyzval mě Jéňa. Proč já, ještě to rozbiju, snažil jsem se s toho vyvléci. Nekecej a padej, zavelel Jéňa. Marika se taky chce pobavit. Jsi prý k sežráni, když se k ní prý přiblížíš, padají s tebe vyplašenky. Zatím co se všichni smáli, já šel pro ten tác s pitím. Když jsem ho pevně uchopil a nadzdvihl, spíše periferně jsem postřehl, že na mě Marika mrkla. Rychle jsem se otočil a cítil její tlumený smích v zádech a naopak u stolu, na tom smíchu všichni přidali. Blbci, utrousil jsem a sklenky na víno rozmístil před holky. Sláveček jim nalil víno, mi popadli pivka a s cinkáním jsme hulákali ať žijí vánoce. Vedle s reproduktorů se ozval pan Tesárek. Ano, ať žíjí vánoce. Tahle partička starších muzikantů měla i velký smysl pro humor. Pan Tesárek řekl do mikrofonu jedna, jedna, jedna. Dobrý klucí, mužeme to rozjet. A jako první kousek zahrajeme něco stylového, když jsou ty vánoce. A začali hrát Hřbitove, hřbitove. Janě s Hedvikou to asi moc vtipný nepřipadalo, ale mi jsme jim nic nevysvětlovali, věděli jsme, že do jedný hodiny to sami pochopí. Po první muzikantské sérii se stolky okolo tanečního parketu zaplnili a dalším příchozím nezbylo, než si hledat místo u zbývajících stolků v baru. V prostru u baru sice nebylo vidět na taneční parket, ale skoro všechny návštěvníky jsme si mohli prohlédnout u baru, když si chodili pro pití. Marika, zrovna tak jako paní Machová vedle v restauraci byli mistryně ve svém oboru. Ať bylo plno sebe víc, na objednané nikdy nikdo dlouho nečekal. Šel jsem na záchod. Jen jsem se ustálil u mušle, lehce do mě někdo strčil ramen, otočím se a on Jéňa. Pusť mě na kousek nebo bude pozdě. Tak jsem se kousek posunul a pán u druhé mušle na mě pohrdavě zíral. Když Jéňa začal vypouštět již zbytečnou tekutinu, vypustil ze sebe radostně i to, že s Hedvikou je to v suchu a kamarádka s Plzně se taky může hodit. Když jsme se vrátili ke stolu, měli jsme další přírůstek. Nazdar Zelí, řekli jsme s Jéňou skoro dvojhlasně. Zelí nám zamával na pozdrav a neskrýval zájem o průvodčí Janu a nacpal si židli vedle ní. Začal kolotoč okolo stolu, kdy si každý sednul tu sem a tu zase tam, aby si každý s každým mohl poklábosit. S plynoucí hudbou a časem se u mnohých dostavila odvaha k tanci i škodolibostem. Zrovna jsem si povídal s Janou, když na mě mávala Marika, že mám za barem telefon. Moc se mi to nezdálo, ale šel jsem tam. Vezmu sluchátko a tam tů tů tů. Otočím se do lokálu a vidím, jak vychechtaný zrádce zelí odvádí Janu na taneční parket. Že se jedná o zradu dvojitou, jsem pochopil v okamžiku, když si Jéňa stoupl vprostřed za bar a Marika si sundala barmanskou zástěrku. Jejímu odhodlání v očích jsem si netroufl odolávat. Tak jsem ji nabídl rámě, hned se zklidnila a já byl na chvilku pánem situace. Na parketě jsem se snažil co mi síly i vědomosti dovolovali. Avšak nekoukat se do toho jejího dekoltu bylo nejtěžší. Ale dokázal jsem to. Hudba dohrála, Marika se do mě zavěsila, naklonila se ke mně a řekla, ty mě zajímáš čím dál víc. A lehce mě kousla do ucha. Když jsem Mariku doprovodil za bar, Jéňa jí podával zástěrku a mě panáka laku na rakve a hulákal, Mánička, zasloužíš si ho. Do všeobecného veselí přišel Sysel, který byl již delší čas zaláskován a podobných akcí se už účastnil jen zřídka. Jeho příchod byl více jak typický, s pod kabátu vytáhl litrovku Rumu a buchnul s ní do středu stolu. Sundal ten svůj mantl a šel k baru pro sklo. Marika mu bez mrknutí oka podala komín s velkých panáků. Čipera se ujal rozlévání Rumu a Sláveček se Zelím to posílali nad stolem dál. Po halasném přípitku začala muzika hrát vypalovačku od Suzi Quatro, If you can´t give me love, což byl jedinečný signál uspořádat hada. Při tomto hadím rituálu trnula obsluha i muzikanti hrůzou, zda něco, nebo někoho neporazíme. Tento had byl obzvlášť vyvedený, jelikož se jeho vedení ujala průvodčí Jana a všichni přítomní dost dobře nechápali, proč je ta dívčina v uniformě vlakové průvodčí. Půlnoc se kvapem blížila, bujarost a rozjařenost byla na všech tvářích. Kapela přistoupil k zlatému hřebu večera. Pan Tesárek si stoupl na židli s tamburínou v ruce a spustili Hastrmane tatrmane helou. Na tento poslední kousek šly trsat i ti, co celý večer proseděli. Byla to taková pochvala kapele i hostům. Sesedli jsme si všichni ke stolu a dopíjeli to, co kde ještě zbylo. Marika začala uklízet za barem a pustila bugibednu, aby nebylo takové ticho. Pomalu a pořád se spoustou řečí a smíchu jsme se začali oblékat a opustili lokál. Před Pančou jsme se loučili a připomínali si oslavu Silvestra i další nadcházející akce. A co ty Jano? Zeptala se starostlivě Karkula. Jana se do mě zavěsila, opřela si hlavu o mé rameno a opověděla. Mánička se o mě postará, viď. Na tuty. Zahučel jsem a vydali jsme se na cestu. Jéňa se Slávečkem a nějaká Jiřina šly s námi. Chladná Štědrovečerní noc a asi necelý kilometr chůze nijak nevylepšili naši mysl ani motoriku, pochroumanou velkým množstvím vypitého alkoholu za celý den. Takže s každým krokem ubývali v chladné noci nápady i vtipy. Když jsem zastavil a otevřel branku, Jana se zhrozila. Co tomu řeknou vaši? Když přitáhneš domů nad ránem takovou partu? Nic. Já tu bydlím sám, odvětil jsem. Ale to už nás Jéňa se Slávečkem i Jiřinou obešli a vstupovali do verandy. Tak jsme je následovali. Jéňa hned otevřel ledničku a co prý si uvaříme. Pak začal nadávat. Mánička ty vole, vždyť ty nemáš v té ledničce ani světlo. Ale v mrazáčku by mohlo něco být, odvětil jsem. A bylo, Jéňa se dal do klohnění. Jana chtěla spát, tak jsme šly do poschodí a zahučely do postele. Nepatřím zrovna k spáčům, tak jsem se jako obvykle vzbudil první. První hrůzná myšlenka byla na Jéňovo noční kuchařské umění. Nebylo to tak zlé, jen špinavé nádobí. Co si navařili i snědli. Jéňa odfukoval v kuchyni na gauči a kde je Sláveček s Jiřinou jsem ani vědět nechtěl. Udělal jsem si kafe a všiml si Jéňovo cestovní taška na zemi u dveří. Zvědavost mi nedala, jukl jsem do ní. Becherovka i Uherák tam leželi nedotčeny. Popíjel jsem kafíčko a přemítal uplynulé události a zkonstatoval, že se nic špatného nestalo, což mi udělalo radost. Nevěděl jsem jak to má průvodčí Jana rozvržený návrat do služby, tak jsem ji šel raději vzbudit. Při pohledu na hodinky začala vyšilovat. Za půl hodiny mi to jede, to nestihnu. Stihneš, v pohodě, uklidnil jsem ji. Než se v koupelně Jana zkulturnila, udělal jsem jí malé kafíčko. Jano jsi s toho velkoměsta, umíš jezdit na kole ? Zeptal jsem se. No, snad ještě jo, řekla nejistě Jana. No tak si to dneska zopákneš, jiná možnost stejně není. Jana vysrkla malé kafíčko, oblékli jsme se a šly. Za domem jsem rukávem kabátu otřel sedačky, stiskem prstů jsem odzkoušel kola. Vyber si které kolo chceš. Jana bez váhání vzala to co k ní bylo blíž a s úsměvem nejistoty řekla, že je jedno na kterém si rozbije hubu. Tak můžeme vyrazit. Jana chvíli pištěla a motala se sem tam, ale po pár metrech už jí to šlo. Před koncem cesty, těsně před posledním kopcem to chtěla Jana vzdát. Vydrž, dvě tři minuty a jsme na nádraží. Na nádraží jsme opřely kola o trafostanici a vlak vyjížděl se zatáčky. Co uděláš s tím druhým kolem, zeptala se mě Jana. Nechám si ho tu na jindy a nebo až přijedeš, budeš ho tu mít přistavené. Na nějaký velký loučení nebyl čas. Když byla Jana na vagonovém schůdku, řekla. Ne že se mi spustíš s tou Marikou. To bych ti musela procvaknout to druhý ucho jak jízdenku. To se nemusíš bát Jani, stejně bych neměl druhou naušnici. Vlak se začal pomalu rozjíždět, Jana zamávala a zavřela dveře.Když jsem se vrátil domů, už na dvorku jsem slyšel vyhrávat muziku. Vešel jsem domů, Sláveček s Jeníčkem seděli ve starých křeslech po babičce, na stolku měli nakrájený Uherák a nalitou Becherovku. Oči měli zavřené a slastně poslouchali Bonzovo bubenické sólo. Zase jsem zacouval a šel se na horu dospat.